31.-35.díl

6. listopadu 2010 v 22:17 | Hopísek |  Začalo to snem...
avatar
a poslední


Scorpius se stále otáčel na Hagrida a kontroloval, zda jde správnou cestou. Nechtěl, aby Hope byla v lese sama déle, než bylo nezbytně nutné.
Poměrně rychle došel k místu, kde by měla sedět, ale ona nikde v oklí několika metrů nebyla. Sevřel se mu žaludek a se strachem, jež byl patrný na celém jeho obličeji, pohlédl na Hagrida. "Tady seděla!" vyhrkl a z hlasu mu čišela panika.
"Určitě bude někde blízko," uklidňoval ho, ale sám moc dobře věděl, co všechno se mohlo stát.
"Hope!" zavolal Scorpius. Chvíli počkal, žádná odezva. "HOPE!" zakřičel hlasitěji, opět počkal a právě v okamžiku, kdy se nadechoval k dalšímu volání, ho zarazil zvuk. Ztuhnul a zaposlouchal se. Znělo to jako by někdo mlátil dvěma kameny o sebe a přicházel ze směru, kde se nacházel zraněný kentaur.
Blonďatý chlapec přinutil své nohy k pohybu a rozběhl se, co možná nejrychleji za oním zvukem, jehož původcem vůbec nemusela být jeho nejlepší kamarádka, ale on si tuto možnost odmítal připustit. Hnal se za jediným zvukem, který znamenal naději.
"Tady je ten kentaur!" pohlédl přes rameno na obra. Musel zvýšit hlas, jelikož zvuk byl příliš hlasitý.
"A támhle je Hope!" Hagrid naznačil hlavou směr a sehnul se ke kentaurovi.
Scorpius se znovu rozešel rychlým krokem k místu, kde seděla nebelvírská studentka, nepřítomně svírala v ruce kámen, který neustále dopadal na jiný, jež byl téměř celý v zemi a očima rozšířenýma hrůzou zírala na jakousi hromádku popela.
"Hope!" pronesl klidně Scorpius, ale když zjistil, že ho nevnímá, přidřepl si k ní a z ruky jí jemně sebral kámen.
Zdálo se, že to ji probralo. Podívala se na něj, v očích slzy.
"Co se stalo?" vyptával se.
Pokrčila rameny. Netušila, co provedla, vlastně tušila, ale nevěděla jak!
"Jak ses sem dostala?" vyzvídal dál.
Neodpověděla mu. Pootočila hlavu tak, aby mohla očima sledovat šedou hromádku, tedy spíš to, co z ní zbylo.
Scorpius potlačil povzdech, postavil se a přešel do jejího zorného pole, přesněji řečeno, jeho nohy nyní byly na popelu.
Hope zalapala po dechu a zděšeně vzhlédla.
"Co je?" nechápal, proč s ním najednou nemluví a chová se divně.
Nevěděl, co se dělo od jeho odchodu z lesa ani to, na čem doopravdy stojí.
Zavrtěla prudce hlavou.
"Proč nemluvíš?"
Bezmocně se mu dívala do obličeje a vymýšlela, jak mu říct, že s ním nemůže komunikovat hlasem. Po několika vteřinách vzala do ruky hůlku a její špičkou a do země napsala: NEMŮŽU MLUVIT!
"Proč?" vyvalil oči.
Objevilo se slovo: KLETBA.
Vyděšeně na to zíral. "Hagride!" zavolal po několika minutách přemýšlení.
"Už du!" řekl obr a rychle přešel vzdálenost od již mrtvého kentaura ke dvěma studentům druhého ročníku.
"Nemůže mluvit! A nejspíš je to vina nějaké kletby!" vyhrkl Scorpius dříve než se zmohl na slovo a ukazoval na slova.
Hagrid vzal Hope opatrně do náruče, vynesl ji z lesa a s nejmladším Malfoyem v patách ji odnesl až na ošetřovnu.
Hope celou cestu přemítala o tom, co se stalo od okamžiku, kdy zůstala v lese samotná.
Seděla na zemi, když v tom se za ní ozval povědomý chladný hlas. Zděšeně otočila hlavu a chtěla vykřiknout, ale kletba ji zasáhla o okamžik dřív a z jejího hrdla nevyšla jediná hláska.
Muž ji popadl za ruku a surově odtáhl o kus dál. Hope tekly z očí slzy, protože ji kotník nesnesitelně bolel a on ji nutil jít pořád dál.
Když usoudil, že jsou dostatečně daleko, pustil její dlaň a dívka se zhroutila k zemi. Hleděla do země a strachy se celá chvěla.
Zaslechla začátek smrtící kletby, poplašeně se podívala vzhůru do aristokratického obličeje muže, jež měl být mrtvý, přimhouřila oči a on, než vůbec dokončil první slovo, proměnil se v prach. Zděšeně pozorovala, jak si s ním vítr hraje, když zaslechla hlas zmijozelského studenta, popadla kámen, na němž měla položenou dlaň a nepřítomně jím mlátila do jiného, o kterém neměla ani ponětí.
oddělovač
Hope ležela v posteli na ošetřovně a zírala do obličeje profesorky McGonagallové, která chtěla vědět, co se stalo, jenže ona to nemohla říct. Pouze vrtěla zamítavě hlavou a do očí se jí při vzpomínkách hrnuly slzy.
Profesorka si povzdechla: "Dobře slečno, tak když nemůžete nebo nechcete mluvit," v očích se jí zračil tvrdý výraz, "tady máte a pište!" odkudsi vytáhla pergamen, inkoust s brkem a položila to Hope na nohy.
Dívka uchopila brk, smočila jeho špičku v lahvičce s inkoustem a napsala: Já nemůžu mluvit kvůli té kletbě.
Žena po přečtení pokývala zamyšleně hlavou. "A nemůžete mi to ani napsat?" zvedla obočí.
Co když se ta kletba vztahuje i na to? Nezlobte se, ale nejde to!
"V pořádku," její hlas zněl poraženecky, nevěděla, jak jinak to z ní dostat a tak se rozhodla nechat tuto záležitost pár dní uležet.
***
"Hope! Mluv s náma!" prosila ji Rose, i když jí bylo jasné, že to k ničemu nebude.
Té se v očích zaleskly slzy. Byla z toho zoufalá, jak ráda by jim řekla, co se stalo, ale nemohla. Příliš se bála toho, co by následovalo.
Proč tady musím být? Podala pergamen Rose, protože všichni profesoři i ošetřovatelka se odpovědi vyhýbali.
Rose si vyměnila pohled s Albusem a ten pokrčil rameny.
"Oni neví, co s tebou je a tak tě pro jistotu drží tady. Chápej, myslí si, že ti to pomůže."
Vytrhla jí pergamen. Jak by mi to, kruci, mohlo pomoct?
"No, zbytek školy se tě určitě bude vyptávat, i když jim to ředitel zakázal!" ujal se slova Al.
Přikývla a podívala se stranou.
***
Z ošetřovny ji madame Pomfreyová dovolila odejít až po týdnu, který nepřinesl žádné výsledky a Hope v duchu zuřila, protože to jim tvrdila od začátku.
Za celou tu dobu se u ní vystřídala snad celá nebelvírská kolej a Scorpius u ní byl tak často, jak jen to bylo možné, což většinou znamelo každý den celé odpoledne.
Právě nepřítomně listovala knihou, v níž hledala inormace o obranných kouzlech, když její pohled upoutal nadpis jedné z kapitol, jež hlásal: Kletby. Pocítila naději. Na konci kapitoly bylo pár vět, které způsobily, že se na jejím obličeji objevil šokovaný výraz.
...Kletbu může zrušit pouze kouzelník či člověk, pokud se mu jakýmsi podivným způsobem podařilo ji vyslat, od něhož pochází. Ovšem jestliže zemře dříve, než tak stačí vykonat, kletba je zrušena a "postižený" se nemusí obávat důsledků.
Hope se tělem rozlil pocit naprostého blaha a kdyby nebyla v knihovně, snad by si dovolila samou radostí zpívat. Bylo až neuvěřitelné jakou radost dokáže udělat pár řádků.
Rychle se zvedla od malého stolku, uložila knihu zpět na svoje místo a téměř vyběhla z knihovny. Cestou do společenské místnosti málem porazila několik studentů. Když proběhla portrétem, zírali na ni snad všichni nebelvírští, kteří se v tu chvíli nacházeli za ním.
Hope očima vyhledala své přátele, spěšně se k nim vydala a ochraptělým hlasem jim oznámila: "Konečně zemřel!"
oddělovač
"Hope! Ty mluvíš!" vyhrkla Rose, rychle se zvedla ze židle, přičemž ji povalila na zem, ale nevšímala si toho. Těch několik dní, co nepromluvila jediné slovo, byla Rose jako vyměněná. Modlila se za její rychlé "uzdravení", chyběla jí nejlepší kamarádka a jinou si hledat nehodlala.
Albuse Hopeina slova nutila k přemýšlení, vráska mezi jeho obočím toho byla důkazem. "Kdo?" zajímal se, když jeho sestřenice pustila kamarádku.
Hope sklopila zrak a kousla se do rtu. "Lucius Malfoy," zamumlala tiše.
"Ale...Hope, ten je mrtvý už dlouho," přesvědčoval ji Al.
"Není!" vyhrkla přesvědčeně. "Tedy," zarazila se, "nebyl," zvedla hlavu.
"Nechceš nám říct, jak to celé bylo?" pobídla ji Rose s dlaní na jejím rameni.
"Hledali jsme se Scorpiem v Zapovězeném lese při trestu zraněného kentaura...," posadila se.
"To víme," přerušila ji Rose. "Co se dělo, když odešel pro pomoc?"
"Najednou stál za mnou a mluvil, stejně chladně jako vždycky. Netuším, jak se tam dostal! Odtáhl mě o kus dál a chtěl mě zabít. Když zvedl hůlku, podívala jsem se na něj, přimhouřila oči a on se proměnil v prach!" dokončila téměř plačtivě.
"Dobře, ale proč jsi nemluvila?" vytřeštil oči chlapec.
"Předtím na mě vyslal nějakou kletbu. Nevěděla jsem, že působí pouze po dobu, kdy ten, co kletbu vyslal žije nebo dokud ji neodvolá a tak jsem nemluvila, strach byl příliš velký," řekla omluvně.
"Hlavně, že teď už to víš," prohodil s patrnou úlevou Al.
"Hope?" ozvala se po chvíli ticha Rose.
Hope si promnula kořen nosu a vrátila se ze vzpomínek do reality. "Mhm?"
"Myslím, že bys to měla říct McGonagallové nebo Brumbálovi, klidně i strejdovi."
"To nemůžu!" vytřeštila světlovlasá dívka oči na svou kamarádku.
"Proč ne?" vyhrkl Albus.
"Protože," zhluboka se nadechla a zamrkala, aby zahnala podivný tlak v očích, "protože to by se pak všichni dozvěděli, že Lucius Malfoy zemřel."
"Ale to je přece dobře!" ujišťoval ji Al.
"Není!" vykřikla. Několik studentů se otočilo k jejich stolu. Jedna tmavovlasá dívka ji probodla zamračeným pohledem a chlapec sedící vedle ní Hope dokonce neurvale řekl, aby byla laskavě zticha. "Pardon," zamumlala a zčervenala.
"Jakto?"
"Protože když jim to řeknu, tak se Scorpius dozví, že já mu zabila dědečka!"
"Myslíš, že by mu to vadilo?" zeptal se Albus.
Hope na něj nevěřícně pohlédla. "To myslíš vážně? Tobě by nevadilo, kdyby ti kamarádka zabila dědečka?"
"Pokud by můj děda byl Smrtijed, tak ne," ujistil ji.
Hope naprázdno otevřela pusu. "Ty máš stejný názor jako Al?" obrátila se tedy na Rose.
"Když to je těžké! Scorpius si beztak dlouho myslí, že je mrtvý, už ho oplakal," odpověděla opatrně.
"Tohle se mi snad jenom zdá! Neodpustí mi to! Zavrhne mě!" vyhrkla, zvedla se ze židle a doslova utekla ze společenské místnosti.
Když byla v chodbě, v níž ji nikdo od obrazu Buclaté dámy nemohl vidět, zpomalila do kroku. Bezcílně bloumala hradem a proto ji překvapilo, když se zastavila před kabinetem profesorky McGonagallové. Hodlala se otočit a jít pryč, avšak žena právě otevřela dveře a se zdviženým obočím se na ni zadívala.
"Potřebujete něco, slečno?"
"Musím s vámi mluvit," prohodila někam k jejímu pasu.
"Pojďte dál," pobídla světlovlásku a ta, jakmile dosedla na židli, řekla ředitelce nebelvírské koleje vše, co se stalo tenkrát v Zapovězeném lese.
***
Druhý den při večeři ředitel řekl všem, co se stalo. Většina studentů přijala zprávu o smrti Lucia Malfoye dosti vlazně. Ti, které připravil o někoho z rodiny Hope děkovali, avšak tyto díky jí nepůsobily žádnou radost.
Celý další týden se vyhýbala Scorpiovi, bála se jeho zloby, jeho pohrdání a v neposlední řadě o jejich přátelství. Všechny její obavy však byly neopodstatněné. Scorpiovi bylo jasné, jak je to pro ni těžké a snažil se jí být oporou. On osobně svého dědečka nenáviděl. Provedl tolik špatného a to se nedalo odpustit.
oddělovač
Hope se ihned po průchodu zdí, jež skrývala bránu do kouzelnického světa, rozhlédla po nástupišti. Pár metrů od sebe zahlédla své adoptivní rodiče a jejich dva syny s Potterovými a Weasleyovými. Chtěla se k nim rozejít, když zaslechla povědomý hlas a zahlédla blonďatou hlavu vykuknuvší zpoza Rona spolu s Jamesem a Teddym.
Světlovláska stáhla obočí a poodešla pár kroků od nich, aby mohla být na chvíli sama se svými myšlenkami.
Musela uznat, že vše vypadalo jako při jejím loňském odjezdu, akorát teď byla o rok starší, ovšem jí to přišlo jako několik let! Stále se nemohla na Scorpia podívat bez výčitek svědomí. Ode dne, kdy se před víáce než čtyřmi lety dozvěděl celý kouzelnický svět, že právě ona zabila Lucia Malfoye ji pronásledovala jedna a tatáž noční můra. Neustále se jí vracel její čin, budila se zpocená i několikrát za noc, načež nemohla usnout, což mělo za následek temné stíny pod jejíma očima. Tento sen se jí vracel pravidelně. Týden ji budil z blahodárného spánku a po zbytek měsíce měla klid, vždy se obávala týdne, v němž byl úplněk, ovšem ani po tolika letech nenašla vysvětlení pro dobu, kdy se její můry vrací.
Pohled jí padl na levé zápěstí, ručičky hodinek ukazovaly deset minut do odjezdu vlaku, tudíž usoudila, že by si mohla nastoupit. Hodlala to udělat nepozorovaně, avšak štěstí jí nepřálo.
Zamíchala se do chumlu čtvrťaček právě procházejících kolem, které však k její smůle byly menší, i když nebyla nějak extra vysoká, takže si jí Rose, jenž kamarádku netrpělivě vyhlížela, všimla.
"Hope!" zvolala a s radostným úsměvem na rtech se jí rozběhla vstříc.
Dívka si pouze povzdechla a odpojila se od skupinky. "Rose," zamumlala bez valného nadšení, jakmile byla zrzka tak blízko, aby ji mohla bez problémů slyšet, ta si chytře nevšímala jejího útrpného výrazu a objala ji, jako kdyby se naposledy neviděly před pár týdny, kdy společně strávily nádherných deset dní u moře ve Španělsku.
"Já věděla, že to budeš ty!" neodpustila si Rose, když Hope pustila a pořádně si ji prohlédla.
Světlovlasá dívka věnovala zrzce nechápavý pohled.
"Primus," napověděla.
"Aha, no...nečekala jsem to a nejsem z toho ani nijak zvlášť nadšená," ušklíbla se.
Rose zvedla obočí. "Proč ne? Vždyť je to skvělé! Dva roky jsi byla prefekt a teď primus!"
"Protože Albus, ty nebo kdokoliv jiný by se pro tuhle funkci hodil daleko líp. Já mám svých starostí dost!" zamračila se.
Rose se v očích zračilo poznání. "Ty tvoje sny nepřestaly," konstatovala.
Hope zavrtěla hlavou. Měla chuť do něčeho praštit, avšak k její smůle nebylo v okolí nic, co by jí mohlo k tomuto účelu dobře posloužit.
Zrzka objala kamarádku kolem ramen. "Hele, koho jsem našla," prohodila ke skupince, k níž mezitím došly.
Všichni Hope nadšeně a hlasitě zdravili až se po nich ostatní otáčeli, gratulovali k získání funkce primuse a zajímali se, kde strávila posledních deset minut. Rodiče o ni měli strach, o jejích snech samozřejmě věděli, ovšem pomoci nedokázali, což je trápilo a světlovlásku ostatně taky.
"Ahoj Teddy, co tady děláš?" zajímala se, když přišel ve zdravení a objímání na řadu. "Vždyť ty už pár let nestuduješ a Viky taky ne."
Muž s tyrkysovými vlasy, ktrerý nepovažoval za nutné měnit jejich barvu ani při cestě nádražím, kdy se za ním otáčeli snad všichni přítomní mudlové, se uchechtl. "To já vím, ale přece si nenechám ujít příležitost vidět novou nebelvírskou primusku!"
Hope se pousmála, ale nekomentovala to, vlastně k tomu ani nedostala příležitost, neboť v tom okamžiku se ozval hvizd píšťalky a studenti, stojící stále ještě na nástupišti, se houfně hrnuli do vlaku. I oni se přesunuli ke dveřím, kde jim rodiče ještě udíleli poslední rady. Hope naposledy pohlédla ke zdi, jíž prošla, jestli náhodou nepřijdou její praví rodiče. Slíbili jí to přece! Ale oni tam nebyli a tak polibek na rozloučenou dostali jen lidé, kteří ji vychovávali. Slíbila, že brzy napíše a ano, dohlédne na dvojčata, novodobé bratry Weasleyovy, jež si vzali za vzor.
Zatímco ostatní hledali volné kupé, Hope stála za zavřenými dveřmi. Ona měla místo jisté. Když se vlak rozjel, přinutila své rty k úsměvu a mávala, dokud byla na dohled, pak se vydala do kupé, kde byla spolu s ostatními primusy, za Zmijozel jím byl Scorpius Malfoy, v Havraspáru to byl Gordon Humply a z Mrzimoru zde seděla Harmony Watsová.
"Hope, můžeme si promluvit?" Scorpius ji nechal uložit kufr, ale posadit jí nedovolil.
Dívka přikývla a vyšla na chodbu.
"Proč jsi mi za celé dva měsíce napsala jenom dvakrát? Copak ti moje dopisy nepřišly?"
Samozřejmě, že přišly, jenže ona měla jiné starosti. Nechtěla se s nimi nikomu svěřovat, ani nejlepšímu kamarádovi, který ji sice ze smrti svého dědečka nevinil, ale ona byla přesvědčená, že to pouze předstírá. "Promiň, neměla jsem čas," vymluvila se.
Zabodl pronikavý pohled svých modrých očí do jejích. "Čas nebo náladu?"
Hope sklopila hlavu a pozorovala špičky svých bot.
"Co se stalo?" zajímalo Scorpia.
"Nic," zavrtěla hlavou, "nic nového."
Povzdechl si. Nevěděl, jak jí pomoct, navíc, když o pomoc zjevně nestála. "Hope, jsme přátelé nebo ne?"
Vzhlédla a mlčky přikývla.
"A přátelé si mají pomáhat, že?"
"Ano."
"Tak proč mě od sebe odháníš a nedovolíš mi, abych ti pomohl?" zajímalo ho.
"Mně nemůžeš pomoct! Nikdo nemůže!" v očích se jí objevily slzy.
"Nech nás to alespoň zkusit!" naléhal.
"Nikdy," vystrčila bojovně hlavu. "Jsou to moji vnitřní démoni, ne vaši!"
Scorpius se nadechl k odporu.
"Nehci se o tom bavit! Už ne!" zarazila jeho protesty, otevřela dveře do kupé a vešla zpět, aby po zbytek cesty neřekla jediné slovo.
oddělovač
Všichni studenti prvních ročníků byli zařazeni do kolejí, avšak profesorka McGonagallová se neměla k odnesení Moudrého klobouku a stoličky. Většina studentů vyšších ročníků tlumeně debatovala o tom, proč to tak asi je, ovšem našli se i ti, které to absolutně nezajímalo, protože byli myšlenkama na míle daleko od Velké síně v Bradavicích, mezi takové patřila i Hope. Myslela na rozhovor se Scorpiem a doufala, že tentokrát bude respektovat její přání.
Zatímco Hope se zabývala svým nejlepším kamarádem, u profesorského stolu se zvedl ředitel, šum v Síni okamžitě ustal a téměř všechny oči ho bedlivě pozorovaly. "Než se pustíme do skutečně skvělého jídla, které je pro nás i letos připraveno, musíme zařadit ještě jednu studentku. Tato dívka dosud studovala v Krásnohůlkách a nastoupí do sedmého ročníku. Jmenuje se Helen Matthewsová a já doufám, že jí pomůžete adaptovat se, ať už bude v kterékoliv koleji."
Brumbál se posadil a v tu chvíli Helen vstoupila do Velké síně. Nevšímala si vytřeštěných pohledů, dívala se pořád jen před sebe a kráčela uličkou mezi dvěma stoly s hrdě vztyčenou hlavou a mírným úsměvem na rtech. Posadila se na stoličku, nechala si na hlavu nasadit Moudrý klobouk a očima teprve nyní zabloudila pohledem k nebelvírskému stolu a blondýnce, s níž si byla nápadně podobná. Ne nebyly si podobné, vypadaly úplně stejně! Helen měla výhodu. Ona věděla, že má dvojče, kdežto Hope o tom neměla zdání.
"Zmijozel!" rozlehl se Síní hlas Moudrého klobouku a od stolu, jež patřil této koleji se ozval potlesk.
Helen se posadila vedle Scorpia, který těkal očima mezi dvojčaty.
***
Rose nevěřícně třeštila oči na blondýnku u zmijozelského stolu a nemohla uvěřit tomu, co vidí. Bylo to snad neuvěřitelnější než fakt, že Hope na to nijak nereagovala. Bylo to divné, hodně divné, tak Rose přesměrovala svou pozornost na kamarádku a to, co viděla ji překvapilo snad víc než Helen.
"Hope?" zkusila, ale ta nereagovala. "Hope!" jemně zatřásla s kamarádkou.
Blondýnka se se zamrkáním vrátila do přítomnosti a tázavě hleděla na Rose sedící vedle sebe.
"Podívej se na Scorpia," navrhla Rose.
Modrooká dívka ji poslechla, ale nevšimla si ničeho zvláštního, jelikož Helen byla právě otočená k černovlásce, která stála za ní. "Co bych měla vidět?" pokrčila rameny, když se podívala zpět na Rose.
"Ta holka vedle něj ti nikoho nepřipomíná?" ptala se nevěřícně.
Hope se zašklebila. "Myslíš si, že mám místo očí rentgen? Zezadu mi připomíná každou druhou blondýnu tady."
Rose pohlédla na zmijozelskou studentku právě ve chvíli, kdy se s úsměvem otáčela zpátky, proto rychle zatahal Hope za rukáv, ta se ihned přestala věnovat Alovi, jenž se jí právě na něco ptal, podívala se směrem, kterým hleděla před chvílí a také zůstala nevěřicně zírat.
"Kdo je to?" zajímala se, když se vzpamatovala z prvotního překvapení.
Odpověděla jí Lily: "Helen Matthewsová, studovala v Krásnohůlkách."
"Proč vypadá stejně jako ty?" Hugo si dokonce ještě ani nevšiml jídla na stole a přitom se obvykle nemohl večeře dočkat, v tomhle byl po svém otci.
Hope se ušklíbla. "To bych taky ráda věděla!"
***
Když profesor Křiklan předal Helen rozvrh, překvapilo ji, kolik hodin má společných s Hope a byla za to ráda. Nikdy nebyla mrcha, ale bavilo ji sledovat tázavé pohledy spolužáků a na ten Hopein se obzvlášť těšila.
Helen seděla v knihovně, jelikož první hodinu měla volnou a spát se jí nechtělo, tak se rozhodla zjistit, jaké knihy jsou součástí bradavické knihovny, dívala se nepřítomně na konec jednoho z regálů, levý koutek pozvednutý v potměšilém úsměvu.
Jakmile se ručička na hodinách přiblížila k desítce, Helen se vydala k učebně přeměňování, v duchu si mnula ruce. Věděla, že Hope má spoustu otázek, na něž nezná odpověď a dokud nenapíše jejich rodičům nebo se jí nezeptá, tak nemá šanci dostat na ně odpovědi. Chtěla, aby z nich byly sestry, ovšem Hope za ní musela přijít první! Helen věděla, že to musí udělat ona, ona musí překonat všechny své noční můry a tohle by jí podle ní mohlo pomoct, ovšem uvědomovala si, že to může mít i opačný účinek.
Před učebnou byla světlovláska ze Zmijozelu mezi prvními. Pozorně se rozhlížela kolem sebe a hledala své dvojče. Tušila, že Hope se jí zeptá, co má tohle všechno znamenat při první příležitosti, avšak ta nenastala teď, neboť Hope na hodinu vůbec nepřišla.
Helen se zamračila, když se posadila do poslední lavice a její sestra, o níž toho již tolik slyšela, ve třídě nebyla. Viděla pouze Rose s Albusem, a jelikož se včera bavila se Scorpiem, věděla, že jsou to její nejlepší přátelé a ona téměř na všechny hodiny chodí v jejich společnosti, ale Hope nezahlédla, ani zeptat se jich nemohla, jestli o ní něco neví, protože profesorka vypadala hodně přísně a Helen nechtěla riskovat problémy hned první den.
***
Od příjezdu do Bradavic uplynulo něco málo přes týden a Hope se Scorpiem prohodila denně sotva dvě věty, přičemž tématu z vlaku se oba obloukem vyhýbali. Scorpius se snažil být se světlovláskou co možná nejčastěji, ale ona, pokud to šlo, mu vždycky někam zmizela nebo ho jednoduše ignorovala. Chlapec však netušil kolik ji to strojí úsilí.
Ani s Helen nemluvila, nechtěla se s ní bavit, stačilo, že se jí každý vyptával, proč vypadají stejně. Měla spoustu otázek, to nepopírala, ale zatím s ní mluvit nemohla. Rozhodla se, že raději napíše rodičům a bude se modlit za odpověď, která jí všechno vysvětlí.
Hope byla zoufalá, s nikým se nebavila, dokonce ani s Alem a Rose, a raději celá odpoledne proseděla v knihovně. Nutno podotknout, že toto její vysedávání mělo dobrý vliv na studijní výsledky, i když předtím také nebyly nijak špatné.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ann Bei Ann Bei | 24. srpna 2011 v 9:18 | Reagovat

Ahoj, prosím Tě dopíšeš tu povídku někdy? Moc by mě to zajímalo, zatím se mi to moc líbí ;)).

2 Hope Hope | Web | 24. srpna 2011 v 9:45 | Reagovat

[1]: určitě ji někdy dopíšu =o) jen nevím kdy...mám rozepsaný 36. díl, jenže teď nějak nemám čas na psaní, mno

3 Ann Bei Ann Bei | 29. srpna 2011 v 18:07 | Reagovat

Aha, tak děkuju, a určitě se těšim až jí uveřejníš ;).

4 Hanka Hanka | 3. února 2012 v 17:47 | Reagovat

Prosím, už dopiš tu kapitolu, jsem děsně zvědavá, moc prosím:)

5 GinnyW<3 GinnyW<3 | 7. února 2012 v 21:12 | Reagovat

no tak ja se taky pridam, taky uz sem docela nedockava, tenhle pribeh se mi libi asi nejvic a stve me ze neni dodelanej

6 Hope Hope | Web | 7. února 2012 v 21:18 | Reagovat

holky, já to jednou dopíšu, jen teď prostě nějak není múza na HPFF, ale nebojte, ona se vrátí ;o)
Ginny, nechápu, proč se ti tak líbí, ale to asi u téhle povídky nedokážu pochopit nikdy =o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama