3.kapitola: Nová škola

7. listopadu 2010 v 1:01 | Hopísek |  Srdci neporučíš
další kapitola


"Emo! Pospěš si nebo nám ujede autobus! Určitě nechceš jít hned první den pěšky, že ne?" popoháním svou malou sestřičku, která se chytře oblíkla už před snídaní a vylila na sebe kakao, takže se musela převléct, ale dostala nás tím do časové tísně.
"Sláva!" vyhrknu, když ji zahlédnu sbíhat schodiště v kostkované skládáné sukni nad kolena a bílém triku s krátkými rozšířenými rukávy.
Ema si bleskurychle obuje černé střevíčky a vyjde z domu.
"A co svetr?" zvednu obočí.
Mávne bezstarostně rukou. "Vždyť je teplo."
Pokrčím rameny, zamknu za sebou dveře a když vyjdeme brankou na ulici, tak i tu. Ema jde metr přede mnou a já se při pohledu na její letní oblečení nemůžu nezamračit. Sama na sobě totiž mám bílé plátěné tříčtvrťáky, žluté triko se šikmo střiženým horním okrajem, takže mé pravé rameno je odhalené a na tom levém taky moc látky není, přes to mám stejnobarevný lehký svetr a na nohou bílé baleríny.
"Ahoj Moniko," zavolá Ema přes celou náves.
Ta se jenom usměje. Počká až k ní dojdeme a teprve potom nás taky pozdraví: "Ahoj holky, nejdete trochu pozdě?"
"Ema na sebe vylila kakao a musela se převlíct!" protočím panenky.
"To se může stát každýmu!" otočí se na mě s nevraživým pohledem v modrých očích, jež stejně jako já zdědila po mamce, na což reaguji milým úsměvem, zašlebí se a odpochoduje o několik metrů dál, kde stojí Klaudie, drobná zrzavá holčička se dvěma culíčky.
"Tak jak se těšíš?" zajímá se Monča, ale naštěstí nemusím odpovídat hned, protože před námi s hlasitým zaskřípáním brz zastaví autobus.
Než se všichni nahrnou dovnitř, uteče pět minut. Člověk by neřekl, že v takovém zapadákově může být tolik lidí jezdících hromadnou dopravou.
Sedím relativně pohodlně vedle Moniky a s mírným úsměvem pozoruji udýchanou Karin, jak vpadne do autobusu právě ve chvíli, kdy chce řidič zavřít.
"Čau!" Karin se se žuchnutím posadí na volné sedadlo před námi.
Monika zvedne pobaveně obočí. "První den a ty dobíháš autobus? Letos začínáš brzy. Loni to přece bylo až po týdnu."
Vyprsknu smíchy, ale snažím se to zamaskovat kašlem, což nevyjde a Karin mě plácne do ramene.
"To je kvůli těm dvěma, co mají tu výsadu být mými bratry!" oznámí vážně.
Další výbuch smíchu utlumím dlaní.
"Ti pitomci se půl hodiny dohadovali o tom, jestli mě do školy odvezou nebo ne! Jenže Dominik si nebyl jistý, jestli nejedeš první den do školy s rodičema," spiklenecky na mě mrkne, "a tak usoudil, že mě teda neodveze a pak konečně vypadlo z Daniela, že tam jede za necelé dvě hodiny, ovšem to se stalo asi před," podívá se na mobil, který vyloví z kabelky, "hmmm, pěti minutama!"
Teď se tiše směje i sestřenka.
"Ještě se směj! Já jsem kvůli nim celá uřícená a to mám po škole rande!" upozorní ji.
Monča zmlkne. "Rande? Pořád s tím samým?"
Karin se zašklebí. "Samozřejmě! Já nejsem jako ti dva naši chytrolíni!"
"Vždyť já vím," povzdechne si Monika, sklopí hlavu a mě je jí najednou hrozně líto.
Když jsme u nich byli o Vánocích a ona mě seznamovala s Danem, tak se mi pak před usnutím svěřovala, jaký je to holkař a jeho bratr prý taky a ona se bojí, ale zdálo se, že ji opravdu miluje a klapalo jim to už dlouho, takže se možná změnil.
Položím jí ruku kolem ramen a ona se na mě vděčně usměje.
"Promiň!" omlouvá se Karin spěšně.
"To nic!"
Autobus zastaví na nádraží a my se konečně ocitneme na čerstvém zářijovém vzduchu. Rozhlédnu se, právě kolem mě prochází Ema. V poslední chvíli ji popadnu za ruku. "V jedenáct tady, jasný?"
"No jo," protočí panenky a jde s Klaudií směrem, kterým před chvilkou odešla i Karin.
"Tak pojď nebo přijdeme pozdě," pobídne mě Monika.
Kráčíme spolu po hlavní třídě a sestřenka se rozhodne rozebrat Karinin monolog. "Líbíš se Dominikovi," řekne mi klidně.
"Jak jsi na to přišla?" vyhrknu rychle.
"Neslyšelas Karin? Odvezl by ji, kdyby věděl, že jedeš busem."
"To ještě nic neznamená!" odporuju. Nesmím si dělat naděje.
Monča se krátce zasměje. "U Nika jo!"
"Když myslíš," pokrčím rameny.
"Vím!"
Před školou se pozdraví s několika spolužáky, ale nezdržuje se a vede mě do šaten. Jdeme tam vlastně jenom kvůli tomu, abych věděla, kde jsou. Ve třídě jsme jako jedny z prvních, zabereme si prostřední lavici v řadě u okna, přičemž si sestřenka vybere místo napravo, do uličky. Pokaždé, když někdo vstoupí, řekne mi, jak se jmenuje a občas připojí i nějaký ten komentář. Několik málo chvil před učitellkou vejde Gábina a já můžu říct naprosto jistě, že nebudeme kamarádky.
"Dobrý den," pozdraví nás učitelka, když se všichni postavíme, načež si hlučně sedáme. "Jak jste si jistě všimli, máme zde novou studentku. Jmenuje se Alexandra Svobodová," všichni se podívají mým směrem, když třídní mávne rukou ke mně a já zčervenám, "a přistěhovala se z Prahy. Myslím, že to je tak všechno, co potřebujete vědět."
Oddechnu si, když zaslechnu poslední její slova. Jsem strašně vděčná, že se nemusím představovat třídě, tak jako to musela loni dělat Majda v Praze, když k nám přišla.
"Lenko, rozdej, prosím, rozvrhy," vyzve v první lavici sedící drobnou sympatickou brunetku.
Skepticky pozoruji, jak pokládá na světlou desku dva bílé černě potištěné papíry a když se na mě povzbudivě usměje, nejsem ani schopna úsměv opětovat, jelikož můj zrak krátce spočinul na nejvíce zaplněném řádku, jež patří středě. Počkám až mi Monika podá jeden list a bleskově proluxuju čtverečky očima.
V duchu zaúpím, protože střed školního týdne nebude nijak pěkný, tedy pro mě určitě ne. První dvě hodiny tělocvik a pak hned dějepis. To bude moje smrt, dva nejneoblíbenější předměty hned takhle po sobě. A aby toho nebylo málo, tak škola skoro do pěti.
Dalších třicet minut posloucháme spoustu "užitečných" informací, jež mě však nechávají naprosto chladnou a nic na tom nezmění ani zmínka o maturitním plese, na než stejně nehodlám jít.
Když se před devátou konečně ocitneme na zářijovém slunci, oddechnu si. Aniž bych si to uvědomovala, byla jsem napjatá, při pohledu na spolužáky procházející kolem mě, se mi nesmírně ulevilo, přestože jsem věděla, že otázky přijdou. Možná ne hned zítra, ale brzy.
"Tak jak se ti líbí naše škola?" zajímá se Monika.
Ohlédnu se přes rameno na budovu, která spíš připomíná klášter. "Ale jo, docela líbí."
"To jsem ráda," usměje se a zastaví u cedule zákazu stání.
Zvednu zvědavě obočí.
"Má pro mě přijet Dan. Chceme si zajet do Prahy," vysvětlí opatrně.
"Můžu ti dělat společnost než přijede? Na nádraží mám sraz s Emou až v jedenáct a dvě hodiny na procházku městem jsou až příliš."
Vypadá nadšeně, nejspíš čekala opačnou reakci. "Jasně, že jo!" V kabelce jí začne zvonit mobil, poodejde stranou a přijme hovor.
Je mi naprosto jasné, kdo volá. Otočím se, abych viděla na těžké tmavé dubové dveře. Zrovna z nich vychází tmavovlasý celkem pohledný kluk a mně se téměř podlomí kolena. Kdybych věděla, že to není možné, považovala bych ho za Jasona.
Zírám na něj jako uhranutá a nevnímám své okolí. Nevím, jak dlouho to trvá, ale Monika se mnou musí rázně zatřást, aby mě vrátila zpět do reality.
"Co se děje, Alex?" zajímá se nechápavě.
Zmateně zamrkám. "Nic. Já jen...Kdo je tamto?" kývnu hlavou směrem, kde se nachází onen kluk, jež upoutal mou pozornost.
"Ten, co se podobá Jasonovi?" vyrazí mi dech svou otázkou.
"Odkud víš, jak...," nedokončím, jelikož mi teprve teď dojde, že jsem jí ukazovala jeho fotky. "Jo," přikývnu a kousnu se do rtu.
"To je...ehm...Jonáš! Idol všech holek z gymplu. Taky čtvrťák, ale chodí do béčka. Myslím, že mu je devatenáct, ale jistě to nevím," dokončí neutrálním hlasem. Zjevně je jí naprosto ukradený.
Jonáš, utkví mi v paměti jeho jméno a nemůže mi nedojít jakási podobnost se jménem Jason. Někomu to třeba přijde jako naprostý nesmysl, ale mně ne. Stačila by prohodit písmenka, odebrat čárku a háček a z Jonáše by rázem byl Jason.
Potřesu hlavou a odvrátím se od skupinky, jež se kolem Jonáše utvořila. "Je to divné," zamumlám.
"Co je divné?"
"Jonáš. Ta podoba, to jméno," prohodím zamyšleně.
Monča se zachichotá. "To tedy ano. Já ti o něm chtěla říct už včera, ale jaksi jsem zapomněla a pak už bylo pozdě," dodá omluvně.
"V pohodě," mávnu nad tím rukou.
Právě v tu chvíli u nás zastaví zelený Peugeot patřící Danovi, rozloučím se a vydám se směr nádraží, avšak o několik ulic níž odbočím a ocitnu se na hlavní třídě, kde je spousta obchodů s oblečením, jedno či dvě zlatnictví, obchůdek s bylinkama, kde mají i výborné sypané čaje, krámek s keramikou a dárkovými předměty, na samotném konci je hypermarket a hned vedle kino, jež ovšem promítá stále méně.
Zrovna si prohlížím výlohu jednoho butiku, tedy výlohu, spíš jedny úžasné kalhoty a uvažuji, jestli si je koupit, když do mě kdosi vrazí. Chytím se za bolavé rameno a nasadím naštvaný výraz, ten však zmizí ve chvíli, kdy se mi dotyčný začne horlivě omlouvat a já v něm poznám Dominika.
"...líto, já opravdu nechtěl! Alex?" ptá se nevěřícně.
"Jo!" zavrčím.
"Promiň!" omluví se znovu, načež mu zajiskří v těch nádherných zelených očích. "Můžu to nějak odčinit?" na rtech má potutelný úsměv.
"Jak?" do hlasu se mi vloudí podezíravý tón.
V širokém úsměvu odhalí dokonalé rovné bílé zuby. "Odvezu tě domů!" vypadá jakoby snad za ten nápad čekal pochvalu!
"To bohužel nepůjde," prohlásím naoko lítostivě.
"Proč?"
"Protože musím jet domů s Emou a sraz máme za půl hodiny na nádraží. No, a jestli nechci, aby na mě čekala, což rozhodně nechci, tak musím pomalu jít. Takže ahoj," rozloučím se a rychlým krokem se od něj vzdaluju. Cítím jeho pohled v zádech, ale otáčet se nehodlám.
Za rohem zpomalím a pomalu vydechnu.
Proč jsem vlastně nepřijala jeho nabídku na svezení? Vždyť Ema je dost stará na ježdění autobusem sama. V Praze přece jezdila sama od první třídy.
Zamyšleně pokračuji v cestě. Před nádražní budovou mě někdo chytí za ruku a teprve to mě probere.
"Ou, ahoj Em, čekáš tady dlouho?"
"Ani ne, ale hele, kdo je tady!" rozradostněně ukazuje na stříbrnou Fabii.
Neubráním se zasténání, když vidím řidiče, který se odlepil od dveří, o něž se do té chvíle opíral a s vítězoslavným úšklebkem kráčí k nám.
"Teď už tě můžu odvést domů? Tedy...vás?"
"Myslím, že ne. Pojedeme autobusem!" prohlásím a snažím se, aby to znělo pevně.
"Já autobusem nejedu!" dupne si ta malá potvůrka.
Vyvalím na ni oči. "Cože?"
"Slyšíš dobře! Když nás chce Nik vzít domů, tak proč bych jezdila busem?" znechuceně se ušklíbne při pomyšlení na vozidlo hromadné dopravy z rána.
"Přesně! Proč by jezdila busem, když vás můžu vzít domů já?" nasadí andělský výraz Nik.
"No, tak jo." povzdechnu si poraženecky.
"Jupí!" zavýskne sestřička a žene se k Fabii.

"Tak jaký byl první den ve škole?" zajímá se mamka, když dorazí domů asi dvě hodiny po nás. Mamka je učitelka, učí na Emině základce na druhém stupni, matiku a chemii.
"Ale jo, dobře," ujistím ji nepříliš nadšeně od linky, u níž čekám na vypnutí rychlovarné konvice.
Nemá čas se vyptávat a rozebírat moji reakci, protože se rozpovídá nejmladší člen naší rodiny.
Zaliju si sáček s čajem vroucí vodou, vezmu z lednice mlíko a jdu nakrmit našeho kocourka hlasitě se dožadujícího o svůj příděl.
Když se po chvilce pozorování té černobílé koule vrátím zpátky, přenesu hrneček z linky na stůl a dělám na Emu posunky, aby zmkla. Dostala se totiž k naší cestě domů, ona se však zastavit nenechá.
"U nádraží na nás čekal Nik a Alex nechtěla jet!" žaluje. "Nakonec teda jo, ale když se jí zeptal, jestli by někdy nezašla na kafe, tak mu řekla, že kávu nepije!" poslední dvě slova pronese s pořádnou dávkou jízlivosti.
"Vždyť je to pravda," bráním se chabě.
"Nemusíš ho brát doslovně!" vyjede na mě.
Zamračím se. "Ničemu nerozumíš! Já prostě s tím nafoukancem nikam chodit nehodlám!"
"Ale Alex, vždyť je to takový milý chlapec," přidá se k ní mamka bezelstně.
Nevěřícně se na ni podívám, ale nekomentuju to, protože vím, že by to nemělo cenu.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama