21.-30.díl

6. listopadu 2010 v 22:14 | Hopísek |  Začalo to snem...
avatar
další


Hope chodila od ničeho k ničemu. Neměla na nic náladu, nic ji nebavilo, byla úplně jiná než před odjezdem do Bradavic. Byla jako vyměněná. Ráda by viděla přátelé, měla za sebou polovinu prázdnin, ale i tak jí prvního září přišlo strašlivě vzdálené.
Někdo zaklepal na dveře.
"Ano?" otočila se od okna, ze kterého zrovna sledovala tatínka, jak seče trávu, ve dveřích stála maminka.
"Hope, přišel dopis a týká se tebe," sedla si na postel, Hope se uvelebila vedle ní a poslouchala, co je v dopise napsáno.
"Nemohla by Hope strávit zbytek prázdnin u mě a Rona? Budou tady i děti Harryho a Ginny. Rose by byla šťastná. Bez Hope ji nic nebaví a pořád se ptá, jestli by nemohla přijet. Nám by to nevadilo. Prosím, dej nám vědět, co nejdřív, abychom se dohodli. Děkuji. S pozdravem Hermiona a Ron," maminka se na ni podívala: "Chtěla bys jet?"
Hope se usmála a nadšeně vypískla: "Jo," objala ji.
"Dobře. Tak já jim jdu napsat," odešla z pokoje.
***
"Ahoj," Hope se nadšeně objímala s Rose.
"Tohle jsou tvoje věci?" zeptal se Ron, když přikývla, usmál se: "Tak já ti je odnesu do auta."
Nastalo veliké loučení. Hope slíbila rodičům, že jim napíše a oni se domluvili s Weasleovými, že je navštíví.
Všichni si nastoupili do auta, Hope seděla mezi Rose a Hugem a byla hrozně šťastná, vždyť o tomhle snila celý měsíc, co byla doma.
Věřila, že teď ji čeká ta lepší část prázdnin. Samozřejmě, byla s rodiči doma ráda, ale kamarádi jsou přece jen kamarádi.
Za necelou hodinu dojeli k Weasleovým. Rose odvedla Hope do svého pokoje. Na zdi nad postelí byla nástěnka a na ní nebelvírský erb, který Rose loni kreslila ve společenské místnosti a moc se jí povedl. Přes postel měla přehozenou deku ve zlatorudé barvě. Celý pokoj byl laděn do kolejních barev Nebelvíru.
***
Zbytek prázdnin utekl jako voda. Rodiče na Hope čekali před nádražím a s nimi i bráškové. Překvapilo ji, že mají kufry, úplně totiž zapomněla, že jim je taky 11.
Naklonila se k Rose a zašeptala: "Letos mám o zábavu postaráno."
Rose se zasmála a vyrazily společně dovnitř, kde na ně čekali Potterovi. Všichni se srdečně pozdravili a prošli přepážkou mezi nástupišti 9 a 10. Za přepážkou už na ně čekal Bradavický expres. Děti si do vlaku dali kufry a vyšli zpátky na nástupiště.
Hope zahlédla Skorpia a usmála se na něj. On jí úsměv opětoval. Jeho otec je podmračeně sledoval.
Skorpius se samozřejmě zmínil, že se skamarádil s jednou studentkou z Nebelvíru, ale proč to musela být zrovna tato? Draco z toho byl celý nesvůj...
oddělovač
Hope seděla v Bradavickém expresu a sledovala krajinu za okny. Bráškové seděli v kupé s nimi, byli celí natěšení a přemítali, do které koleje je klobouk zařadí.
"A kam by jste chtěli?" podívala se na ně Hope.
"Nooo…," protáhl Dany, "to je těžký. Každá kolej má svoje pro a proti."
"Právě. Navíc je přece jedno, kam by jsme chtěli," přizvukoval mu David.
"Není to jedno. Už jsem vám říkala, že Moudrý klobouk dá na vaše přání! Pokud se bude rozhodovat jestli tě má poslat do Mrzimoru nebo do Havraspáru a ty budeš chtít být v Mrzimoru, kam si asi myslíš, že tě pošle, co?" Hope byla v ráži, potřebovala si na někom vybít zlost.
Kluci se po ní ustrašeně podívali a řekli unisono: "Do Mrzimoru?"
"Jo!" odsekla a obrátila svou pozornost zpět ke krajině za oknem.
Rose si vyměnila pohled s Albusem a poprosila kluky, jestli by nemohli jít na chvilku na chodbičku. Dvojčata byla ráda, že mohou odejít.
"Hope, co se děje?"
Obrátila svou pozornost na přátele: "Ale nic," zavrtěla hlavou, jenže oni se nedali, tak lehce odbít.
"No, dobře. Viděli jste, jak se tvářil Draco Malfoy, když jsme se na sebe se Skorpiem usmáli? On proti mně něco má, jenže já netuším co," schovala obličej do dlaní.
Rose ji objala: "Neboj, to bude dobrý. Nic jsi mu neprovedla, tak proti tobě nemůže nic mít. Vždyť jste jenom kamarádi."
"Rose má pravdu. Jste kamarádi a to není nic hroznýho," usmál se na ni Albus.
"Dík za útěchu."
Albus vykoukl na chodbu a zavolal kluky zpátky, rozloučili se s Jamesem a nejistě vstoupili do kupé, nebyli si jisti Hopeinou náladou, když se na ně zazubila, sedli si na svá sedadla.
Zbytek cesty do Bradavic proběhl v klidu.
***
Vystoupili na nádraží v Prasinkách. Dvojčata se spolu s ostatními nováčky vydala k Hagridovi, který na ně, jako každý rok, čekal.
Zbytek studentů a několik málo profesorů se vydalo ke kočárům.
Albus, Rose a Hope nastoupili až do téměř posledního kočáru, ve kterém byl i Skorpius a dva jeho spolužáci ze Zmijozelu.
"Ahoj," pozdravil je.
"Ahoj."
"Chtěl bych se omluvit za tátu, on to tak nemyslel, má starosti. Bojí se, aby sis skrze mě nevyřizovala účty s naší rodinou," naklonil se k Hope a řekl potichu.
"Proč bych to, proboha, dělala? Vždyť on ani ty za nic nemůžete a tvůj dědeček mi stejně neublížil, tak nechápu v čem je problém," podívala se po něm.
"To vysvětli tátovi. Mně ale nezabrání v tom, abych se bavil s nejhezčí holkou z ročníku a je mi jedno jestli je z Nebelvíru nebo ze Zmijozelu," věnoval jí úsměv.
Zčervenala, přivedl ji do rozpaků. Než stačila cokoliv udělat nebo říct, kočár zastavil a oni se vydali k hradu…
oddělovač
Ve Velké síni se posadili ke stolům. Hope se nemohla dočkat až bude zařazování a byla zvědeavá, ve které koleji budou její bráškové. Samozřejmě, že si pro ně přála Nebelvír, ale věděla, že pokud tam budou, tak si s nima užije. Bude je muset ohlídat a rodičům psát, jak jim to jde. Však dostala na nádraží plno příkazů.
"Hope," začala maminka, "chovej se slušně, pořádně se uč, nedělej hlouposti, aby sis nevysloužila školní trest, nedej nikomu záminku k pomluvám, úkoly dělej včas. A ještě tě chci poprosit, pokud se dostanou kluci do Nebelvíru, tak na ně trochu dohlédni, ano?"
"Ano," měla sto chutí zakroutit očima, ale nemohla, protože ji maminka upřeně pozorovala.
"Taky piš a kluky k tomu taky přiměj...," chtěla dát Hope ještě x dalších příkazů, ale, naštěstí, zasáhl Hopein tatínek: "Mandy, nech ji. Hope ví, jak se chovat. Nejede tam poprvé ani naposledy."
Hope se na něj usmála: "Díky tati."
"Není za co, holčičko. Možná už by sis měla nastoupit, je skoro jedenáct."
"Jo," objala tatínka a potom i maminku. Z vlaku na ně ještě zavolala: "Mám vás ráda! Na kluky dohlédnu a napíšu, hned večer."
Mávala jim dokud vlak nezmizel za zatáčkou.
Teď seděla u nebelvírského stolu a byla nervózní víc, než když zařazoval klobouk ji. Je pravda, že ona ani neměla moc času na nervozitu a tak si to nejspíš vynahrazovala u brášků.
"Honey Daniel," řekla profesorka McGonagallová a Dany nejistě šel ke stoličce, sedl si na ni a počkal až mu na hlavě přistane klobouk. "Nebelvír!"
Hope se usmála a tleskala spolu s ostatními.
"Honey David," Dave se vydal ke stoličce a bylo na něm vidět, že by nesl hodně těžce, kdyby nebyl se svým dvojčetem v Nebelvíru. Od malička se od sebe prakticky nehnuli. "Nebelvír!"
Davidovi se strašlivě ulevilo. Bude se svým dvojčetem i nadále. Rozběhl se k nebelvírskému stolu a objímal Danyho. Skoro to vypadalo, že se neviděli nejméně rok.
Hope se pousmála. V této chvíli litovala, že nemá vlastního sourozence, ke kterému by měla blízko, jako Dany s Davem k sobě.
***
Mami, tati, kluci jsou v Nebelvíru a jsem docela ráda. Píšu jen krátce, protože jsem celkem unavená. Brzy se ozvu. Mám Vás ráda. Hope
Napíše krátký dopis a pošle ho po Angel domů. Pozoruje ji, dokud nezmizí v dálce. Vydá se zpět do společenské místnosti. Povzdychne si. Proč se cítím najednou, tak sama? Proč? Vždyť jsem se sem tolik těšila. Mám tady celkem dost kamarádů. Přemýtá, když za sebou zaslechne něčí kroky. Otočí se, aby zjistila původce, setká se s modrýma očima.
"Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit," řekne chlapec rychle, když vidí, jak se lekla.
"Nevyděsil jsi mě, myslela jsem, aby to nebyl některý z profesorů. Asi bych měla hned první den průšvih."
Usměje se: "A co tady vlastně děláš takhle večer?"
"Byla jsem poslat dopis rodičům. Jen informace o tom, ve které koleji jsou bráškové. Oni totiž dneska domů určitě nenapíšou."
"Jsou taky v Nebelvíru,ne?"
Hope přikývne: "Jo, jsou."
"Tak proč ten smutný výraz? Měla by jsi být ráda, že je máš u sebe," podívá se na ni nechápavě.
"Já jsem ráda, jen...je to složité."
"Tak mi to zkus vysvětlit," zastaví se u okna a posadí se na parapet.
"Pro mě je strašně těžké je pozorovat. Jak jsou šťastní a mají jeden druhého. Já nemám nikoho! Žádného sourozence. Mám sice kamarády, ale ti mi je nenahradí. Kluci jsou si blízcí a mě nepotřebují, vystačí si spolu. Od malička se od sebe nehli a teď to bude stejné. Doma jsem já ta, která je na všechno sama. Je to těžký," v očích se jí zalesknou slzy a on ji obejme...
oddělovač
"To snad ani nemůže být pravda! Vždyť jste tady teprve týden! Až se to dozví rodiče...," Hope chodila sem a tam a mračila se.
Dany se na ni podíval: "A...musí se to dovědět?"
Postavila se proti němu, ruce v bok: "Jo! Musí! Kydž jim to neřeknete vy nebo já a oni se to dozví od někoho jiného, tak se na nás budou zlobit ještě víc! Obzvlášť na mě!"
"Ale...vždyť ty za nic nemůžeš," namítl David.
"Já vím, ale mám vás hlídat. Alespoň tak mi to řekla mamka," řekla už o poznání klidněji. "Proč jste to neudělali, tak aby vás nikdo nechytil?" usmála se. Paní Norisovou sice jenom zahlédla, ale i to stálo za to. Kluci ji nabarvili kožich několika barvami a všichni, kromě Filche, samozřejmě, se skvěle bavili. Problém byl v tom, že šel za McGonagallovou a musela klukům dát školní terst, i když přiznala, že se jim to povedlo.
Rozesmáli se všichni tři.
"Takže. Napíšete rodičům vy nebo já?"
"Ty," řekli najednou.
Povzdychla si a šla napsat dopis domů o povedeném kousku dvojčat.
***
Cestou ze sovince se zastavila u okna, kde tenkrát večer seděla se Skorpiem. Od toho dne se tady scházeli téměř každý večer. Stali se přáteli. O jejich přátelství věděla celá škola a ani nebyli proti. Nevěděla sice, jak se na to budou tvářit lidé mimo Bradavice, ale to ji momentálně trápilo nejméně ze všeho.
Dívala se z okna na jezero a nad něčím dumala, když někdo vykřikl: "BAF!"
Trhla sebou, protože ho neslyšela přicházet. "Fuj! Víš, jak jsem se lekla?" usmála se na Skorpia.
"Promiň," podíval se na Hope zkroušeně, "já nechtěl."
"Budiž ti odpuštěno. Co tady děláš? Dneska jsi sem přece neměl přijít."
"Řekl jsem si, že se kouknu, jestli bych tě tu nenašel. Dneska jsem se pobavil. Noriska vypadala úchvatně. Akorát škoda, že kluky chytily."
"To je obrovská škoda, kdyby si ti ňoumové dali pozor, tak bych nemusela rodičům v dopise vysvětlovat, co se stalo. Mám takový pocit, že zítra, nejpozději pozítří, bude u snídaně veselo. Mamka to nepřejde jen tak. Ach jo."
Skorpiovu tvář rozjasní široký úsměv: "Aspoň se pobavíme."
"Ty! Nedělej si z toho srandu! Víš, co to znamená pro mě? Bude tam, že na dvojčata málo dohlížím a věnuju se jim minimálně a že jsem je zklamala a tak," Hope posmutněla.
"Prosím tě, tak hrozný to nebude. Vždyť ty za nic nemůžeš. Nic jsi neprovedla!"
"To je fakt, ale vysvětluj to mamce!" Hopein pohled sklouzne na hodinky. "Promiň, už budu muset jít. Uvidíme se zítra. Ahoj."
"Ahoj," vydají se ke svým společenským místnostem.
***
Jak Hope předvídala, tak se i stalo.
Druhý den při snídani přiletěla sova z domova a v zobáku držela huláka. Snesla se před dvojčata a těm nezbylo než dopis otevřít. Zraky všech v celé síni se upíraly jejich směrem.
Kluci, co jste to zase provedli? Jak vás jen mohlo napadnout...! Myslela jsem, že jste chytřejší! Školní rok pořádně nezačal a vy už provedete takovou hloupost a vysloužíte si trest! Dobře Vám tak!
Dopis přesune svou pozornost na Hope, která zírá do stolu.
A ty, Hope, nemůžeš na ně dát pozor? To toho po tobě chci, tak moc? Jsou to tví bratři! Doufám, že už se to nebude opakovat, protože pokud ano, tak si mě vy tři nepřejte!
Hulák zmlkl a snesl se na stůl. Hope cítila, jak se na ni všichni dívají, ale ona neměla sílu ty pohledy snášet, zvedla se od stolu, vzala dopis a vyběhla do Vstupní síně. Rozhlédla se a okamžik se rozhodovala, zda se vydat k jezeru nebo do nebelvírské věže. Vyhrálo jezero.
Došla k němu, posadila se na břeh, upřela pohled na hladinu, z očí jí začaly téct slzy a ona to nedokázala zastavit.
Po více než hodině ji vyrušil hlas profesorky McGonagallové: Hope, mohla bych s vámi mluvit?"
Přikývla a profesorka si sedla vedle ní do trávy: "Nemyslím si, že by jste rodičům musela psát o všem, co vaši bráškové provedou. Vaše maminka byla, řekla bych, nespravedlivá. Vy za to nemůžete. Chápu, že vás to mrzí, ale netrapte se kvůli tomu. Napsala jsem jí dopis a vylíčila jí, jak to bylo."
"Myslíte, že to mělo smysl? Má pravdu, tak moc toho po mně nechce."
"Nemá pravdu. Chce toho po vás až moc. Oni jsou dva!"
"Mě to tak strašně mrzí, paní profesorko!" vzlykla a utřela si slzy do kapesníku.
"Já vím," profesorka udělala něco, co by nikdo nečekal. Objala ji. Hope se po chvíli uklidnila a vydaly se společně zpátky do hradu, protože jim začínala být trochu zima, září nebylo nijak teplé.
oddělovač
Hope,
maminka to tak nemyslela. Je určitě strašně těžké kluky ohlídat a navíc jste se aspoň trochu pobavili, ne? Přišel nám dopis od McGonagallové a já s ní plně souhlasím. Maminka si ho četla nejmíň třikrát a vzkazuje , že se moc omlouvá, opravdu to přehnala. Máme tě moc rádi. Pozdravuj kluky a ať taky někdy napíšou a nenechávají to pořád jenom na tobě.
Tatínek a maminka
Hope vstala z křesla u krbu a vydala se ke stolu, kde seděli dvojčata. Podala jim dopis, přečetli si ho, podívali se po sobě a pak provinile na Hope: "My jim napíšeme, slibujeme!"
"To jsem zvědavá. Měli by jste to udělat, co nejdřív, já jim pak nebudu vaše nepsaní ospravedlňovat."
Horlivě přikyvovali.
***
"Ahoj, co tady děláš?" usmála se na Skorpia, kterého viděla v knihovně poprvé.
"Úkol do lektvarů a taky jsem tě chtěl vidět."
Hope se začervenala. Potěšilo jí vědomí, že mu chybí, on jí taky.
"Ten úkol už mám hotový. Nechceš s ním pomoct?" nabídla se.
"To bys pro mě vážně udělala? Pomohla bys mi? I když jsem ze Zmijozelu?" vypadal hodně překvapeně.
Zasmála se: "Mně je jedno, z které koleje jsou moji přátelé a když potřebují pomoc, tak jim pomůžu ráda."
"Jsem tvůj přítel?"
"O tom už jsme se přece bavili! Jsi a na tom nemůže nikdo a nic změnit!"
Skorpius se jenom pousmál a pustili se do úkolu. Seděli nad ním víc než hodinu, ale jim to nevadilo, skvěle se u toho pobavili.
Když skončili, byl časy na večeři a tak se vydali do Velké síně společně.
Jakmile vešli, začali na Skorpia pokřikovat od zmijozelského stolu.
"Malfoyi, ty se bavíš s tou...tou...lůzou?" na tváři se jim objevili nenávistné úšklebky.
Hope z tváře zmizel úsměv, sklopila oči, zamumlala: "Tak ahoj," a vydala se k nebelvírským. Posadila se vedle Rose, ta ji objala.
Albus se ji snažil uklidnit: "Jsou hloupí, nic si z jejich řečí nedělej. Kamarádit se může s kýmkoliv!"
"Já vím. Nic si z toho nedělám," pokusila se o úsměv, ale nebyl zrovna přesvědčivý.
Její pohled zabloudil ke Skorpiovi. Zíral upřeně do talíře a naslouchal spolužákům. Hope se mohla jen domýšlet, co mu říkali, ale podle toho, jak se na ni dívali, jí bylo jasné, že se baví o ní.
"Omluvte mě. Půjdu do věže, jsem unavená," zvedla se od netknuté večeře a chtěla se vydat nejkratší cestou do Společenské místnosti. Na chodbě však narazila na Harryho.
"Ahoj Hope, děje se něco?"
Zavrtěla hlavou: "Nic se neděje, všechno je v nejlepším pořádku."
"Proč jdeš sama? Kde jsou Albus a Rose?"
"Jí. Já jsem šla sama, jsem unavená."
"Aha, tak to já tě nebudu zdržovat. Dobrou noc."
"Tobě taky."
Když zmizela na schodech, zamračil se. Vypadala dost smutně, musím zjistit, co se stalo.
oddělovač
"To je moje věc! Neměl ses jich na to vůbec ptát!" Hope stála naproti Harrymu s rukama v bok.
"Ale Hope...," a jéje, když začne větu slovy: ale Hope, tak se mě bude snažit přesvědčit, že to myslel dobře.
"Ne! Žádný ale Hope! Tohle je mezi mnou a Skorpiem!"
"Dobře, uznávám, že jsem přestřelil, ale pochop, že jsem se o tebe bál!"
"Nepochopím. Neměl jsi důvod ke strachu!"
"Měl jsem ho! Možná by ses měla přestat kamarádíčkovat s Malfoyem."
"NE!" vřískne. "Je to můj kamarád a nemůže za své kamarády! On mě lůzou nenazval!"
"Hope...," začne.
"Nebudu tě poslouchat! Já se s ním bavit budu, ať se ti to líbí nebo ne! Jdu si napsat úkoly!" rychle popadne batoh, který položila na zem a vyběhne z kabinetu. Harry za ní něco křičí, ale ona ho neslyší.
***
"Proč jste mu to vůbec říkali? Vadí vám snad něco na mém přátelství s Skorpiem? Je to student jako každý jiný! Je jenom ze Zmijozelu!" stála naštvaně naproti Albusovi a Rose.
"Je to syn Smrtijeda a oni o tobě řekli, že jsi lůza! Neslyšela jsi je snad?" namítne Rose.
"Když už, tak je to VNUK Smrtijeda! Jeho otci se nikdy nic nedokázalo, nebo se pletu? Hm? Slyšela jsem je až příliš dobře, jenže to nemění nic na faktu, že ON mi tak neřekl! Je to můj kamarád a jestli se s tím nedokážete smířit, tak je to váš problém a ne můj!"
"Hope má pravdu," ozve se mi za zády Jamesův hlas, otočím se a vděčně se na něj usměju. "Dracovi nic nedokázali a Skorpius neřekl, že je lůza," dodá klidně.
"Jenže ji ani nebránil!" vyhrkne Albus.
"No a? NIKDO mě nebránil, tak nevím, co přesně ti vadí! A vůbec, já se s váma nechci hádat! Jdu se projít! Ahoj!" projde obrazem a vydá se k umývárně Ufňukané Uršuly, jedno z mála míst na hradě, kde ji, při troše štěstí, nikdo nebude hledat.
Oni mají pravdu. Nebránil tě a ty ho nazveš přítelem.
Vždyť já vím, že mě nebránil, ale oni taky ne!
To jo, jenže ty je poslední dobou zanedbáváš. Nemyslíš?
Ne! Oni se baví spolu, já jsem ta, kdo je navíc!
Hope došla do umývárny, zavřela za sebou pořádně dveře, opřela se o zeď a svezla se po ní na zem. Bylo to pro ni vyčerpávající, pořád ho bránit a vědět, že ho třeba přeceňuje. Věděla to, ale bála se to dát najevo. Takhle mohla aspoň doufat, že má pravdu. Kdyby to řekla a ukázalo by se, jaký to byl omyl, když ho chránil, asi by to neunesla. Bylo jí jasné, že pokud to nepřipustí a bude to pravda, tak jí všichni z jejího okolí dají jasně najevo, že měli pravdu a ona byla ta zaslepená a s růžovými brýlemi na očích.
"Co mám dělat? Proč mi někdo neporadí? Proč jsem zase na všechno sama? Proč?" pronese do ticha umývárny a očí se jí zalijí slzami a ona se je snažila vehementně zadržet. Za poslední rok a kousek jsem se nabrečela víc než dost.
"Nejste sama," ozvala se ode dveří profesorka McGonagallová.
"Pa...paní profesorko, co tady děláte? Oni vás za mnou poslali?"
"Ano, poslali, protože se bojí. Bojí se, že by jste mohla provést nějakou hloupost."
"Tak to mě dost dobře neznají."
"Také si myslím. Víte, já chápu, co prožíváte a čeho se tak moc bojíte, ale strach nic neřeší. To, že před problémy utečete dneska, neznamená, že se nevrátí. Možná ne zítra nebo za týden, ale jednou ano."
Hope přemýšlela nad profesorčínými slovy. Zvedla se z té chladné podlahy: "Děkuji."
"Nemáte za co."
"Ale ano, mám. Nashledanou," šla zpátky do nebelvírské věže, promluvit si s kamarády.
oddělovač
Scorpius kráčel pomalu ke společenské místnosti Zmijozelu, hlavu měl plnou vzpomínek na posledních pár dní. Ještě před pár dny byl strašně rád, že má tak dobrou kamarádku, jakou byla Hope. Dobře se mu s ní povídalo, věděl, že ať jí řekne cokoliv, nikdy to nepoužije proti němu. Zdálo se však, že tuto víru měl pouze on. Všichni, ať kamarádi ze Zmijozelu nebo rodiče, si mysleli pravý opak a on je nedokázal přesvědčit.
Došel ke kamenné zdi, za kterou se nacházela Zmijozelská společenská místnost. Jak on to tam nenáviděl. Z každého koutu na něj dýchal chlad a nepřátelství. Ve Zmijozelu si nenašel žádného opravdového přítele, kterému by se mohl svěřit stejně jako Hope.
Zhluboka se nadechl, vešel a musel uskočit, protože přímo proti němu letěla otcova sova. Počkal než se snese na nejbližší stůl, přistoupil k ní a odvázal jí z nožičky dopis.
Zase dopis! Kdy s tím konečně přestane? V každém je to samé! Přesvědčování, že nikdo z Nebelvíru není dost dobrý na to, abych se s ním přátelil. Ach jo. Proč mě, proboha, nenechá žít? Neměl jsem mu nic říkat a byl by klid! Ne, nebyl, já vím, přišel by na to. Štěstí, že to neřekl mamce, protože to bych asi nepřežil.
Scorpius zahlédl, jak na něj mává Jack, ale ignoroval ho a vydal se do ložnice, kde si mohl dopis v klidu přečíst.
Zavřel za sebou pořádně dveře, sedl si na postel a roztrhl obálku.
Milý chlapče,
to, co se stalo mě mrzí. Přes všechno, co jsem ti říkal, je mi líto, že ztrácíš dobrou přítelkyni, i když je z Nebelvíru. Přemýšlel jsem o tom dlouho a došel k názoru, že ti nemůžu bránit, protože tak bych si tě proti sobě akorát poštval a to nechci! Pevně věřím, že se to spraví. Hlavně nic nevysvětluj, pokud je opravdovou přítelkyní, tak to nepotřebuje.
Dej na sebe pozor. Mám tě rád.
Pokaždé mu do dopisu psal: Dej na sebe pozor a mám tě rád. Scorpius se usmál. Tak otci to nevadí. Zajímalo by mě, co ho k tomu přimělo.
Složil dopis, otevřel kufr, chvíli se v něm přehraboval a vytáhl plátěný váček, do kterého si ukládal všechny dopisy od otce.
Jakmile byl dopis pečlivě schovaný ve váčku na dně kufru, lehl si na postel, zavřel oči a nechal své myšlenky volně plynout. Zas a znovu si vybavil poslední dny, kdy se scházel s Hope, jak nejčastěji to šlo. Při vzpomínce na den, kdy ho s ní viděli jeho "kamarádi" ze Zmijozelu se mu sevřel žaludek. Řekli o ní, že je lůza a on ji nebránil. Ještě dnes, po týdnu, si měl sto chutí nafackovat. Vyhýbá se jí, protože neví, jestli na něj není naštvaná. Nic tomu nenasvědčuje, ale jistota je jistota.
Jack vešel do pokoje a vytrhl tím Scorpia s neradostných myšlenek.
"Volal jsem na tebe!" mračil se.
"No a co? Nejsem pes, abych tě musel poslouchat!" posadí se na posteli a vystrčí bojovně bradu.
"To sice nejsi, ale nemáš takové postavení, aby ses se mnou nebavil!" ve tváři se mu objeví nebezpečný výraz.
"To si myslíš ty! Můžu si vybrat s kým se přátelit a s kým ne!"
"Co by na tohle řekl tvůj dědeček nebo otec? Jsi ostuda Malfoyů! Bavíš se s tou...," začne.
Scorpius vytáhne hůlku a namíří ji na něj. "Opovaž se to přede mnou říct znovu a budeš litovat!"
"Abys nelitoval ty!" podívá se na něj s posměšným výrazem ve tváři.
"Nechápu, proč bych měl!"
"Tvůj otec nechce o přátelství s ní ani slyšet!"
"O tomhle s tebou mluvit nebudu! Je to mezi mnou a jím!"
"Jak myslíš, já tě varoval!" s těmito slovy odejde z ložnice.
oddělovač
Scorpius stál před učebnou lektvarů a pozoroval právě přicházející skupinku studentů z Nebelvíru, byla mezi nimi i Hope, na tváři měla lehký úsměv.
Otevřeli se dveře učebny a studenti se začali trousit dovnitř.
"Dobrý den, vítám vás na další hodině lektvarů. Dnešní Čistící lektvar budete dělat ve dvojicích, ale...," počkal několik minut než se utišil šum v místnosti a dodal, "...ve dvojici bude jeden student ze Zmijozelu a jeden z Nebelvíru. Doufám, že se dokážete domluvit. Pokud ne, budu nucen dvojice určit."
Scorpius se vydal, co nejrychleji k Hope. "Ahoj," usmál se na ni, "nechtěla bys být se mnou?"
"Proč ne?" souhlasila.
"Takže, vidím, že jste rozděleni, tak se pusťte do lektvaru, jehož návod se právě objevil na tabuli. Přísady jsou jako vždy v této skříni," zakončil svůj výklad a ukázal na skříň v rohu místnosti.
Hope se Scorpiem si pečlivě přečetli návod, přinesli si ke stolu potřebné přísady a pustili se do přípravy.
"Hope?" ozve se po pár minutách Scorpius.
"Hm?" soustředěně připravovala lektvar.
"Nezlob se na mě, prosím!"
"Jak jsi přišel na to, že se zlobím?" zeptala se, ale hlavu nezvedla.
"Vypadáš tak."
Povzdychla si a zadívala se na něj. "Já se nezlobím, jen ti to nechci dělat ještě těžší."
"Co mi nechceš dělat těžší?" nechápavě na Hope vytřeštil oči.
"Všechno! Tvůj otec je proti našemu přátelství, tví spolužáci ze Zmijozelu taky, prostě všichni!"
"Táta proti tomu není!" odporoval jí a z tašky vylovil dopis od Draca, jenž mu přišel včera. Podal jí ho. "Čti!"
Několikrát si dopis přečetla. "To ti vážně napsal?" pohlédla nevěřícně na Scorpia.
Než však stačil odpovědět, začal jejich Čistící lektvar nebezpečně bublat a, než stačil kdokoliv cokoliv udělat, vybouchnul.
"Pane Malfoyi, slečno, co jste, proboha, dělali, že vám Čistící lektvar vybouchnul? Mně osobně se nikdy nestalo, aby se to někomu povedlo!" objevil se nad nimi profesor Křiklan. Hope se snažila rychle schovat dopis od Draca, ale nepodařilo se jí to. Profesor ho přelétl očima a řekl: "Chápu, že tohle je důležité," ulpěl pohledem na Scorpiovi a vrátil mu ho, "ale rozhodně si nemyslím, že je to důležitější než váš Čistící lektvar!"
"Mrzí nás to, pane profesore," omluvili se se sklopenýma očima.
"To věřím, ale musím vyvodit důsledky! Tento lektvar sice není nebezpečný, ale kdyby se to mělo stát s nějakým jiným, mohlo by to mít nemilé následky! Nebelvíru i Zmijozelu odebírám deset bodů a očekávám, že se budete dnes v osm hodin hlásit u mě v kabinetu."
"Ano, pane profesore," řekli potichu a snažili se, co nejvíce zmenšit.
Křiklan mávnul hůlkou, jejich kotlík zmizel a poté uklidil i zbytek třídy.
Scorpius se naklonil k Hope a pošeptal: "Jo!"
Zmateně se na něj podívala. "Co jo?"
"Vážně mi to napsal."
"Aha. Proč myslíš, že to napsal?"
"Nemám zdání, ale nejspíš nechce dopadnout jako děda."
Hope se jenom pousmála. "Panebože," vyhrkla po chvíli, kdy jí konečně došlo, co jim sdělil profesor Křiklan.
"Co se stalo?"
"Budu muset napsat rodičům," prohodila se zachmuřeným výrazem.
"Proč?" nechápal mladý Malfoy.
"O tom trestu! Mamka mě přetrhne!"
"Tak jí to nepiš," navrhne.
"Musím, protože by se to stejně dozvěděla," ujistila ho. Dál se v rozhovoru nedostali, protože právě zazvonilo.
oddělovač
Ve třičtvrtě na osm čekal Scorpius před portrétem Buclaté dámy na Hope.
"Promiň, že jdu pozdě. Nějak jsem ztratila pojem o čase," vyběhla z Nebelvírské společenské místnosti, popadla Scorpia za ruku a táhla ho do kabinetu profesora Křiklana.
"Kampak, kampak?" zarazil je něčí hlas ve Vstupní síni.
Otočili se. Stál tam Křiklan a zjevně na někoho čekal.
"Zrovna jdeme za vámi," oznámil mu Scorpius.
"A já tady na vás čekám," usmál se na ně.
"Ale říkal jste...," pokusila se namítnout Hope.
"Vím, co jsem říkal, slečno. Došlo ke změně plánu. Původně jsem pro vás měl připravenou práci v mé učebně, ovšem Hagrid potřebuje pomoc víc než já."
"Ha...hagrid?" vykoktal Scorpius. Věděl, co to znamená. Práce v Zapovězeném lese, kde jsou všelijaká zvířata.
"Slyšel jste správně. Nechtěl jsem vás tam pustit, ale musím. Profesorka McGonagallová souhlasila a tak se nedá nic dělat."
Scorpius zbledl. V Zapovězeném lese ještě nebyl.
"Děje se něco?" zeptala se ho Hope, když pomalu kráčeli za profesorem k Hagridově hájence.
"Já tam nikdy nebyl," zašeptal, jako by se bál, že se někdo dozví o jeho slabosti. Ale byla to opravdu slabost?
"Všechno je jednou poprvé," usmála se na něj Hope povzbudivě.
"Dobrej večer, profesore. Nazdar děcka," přivítal je Hagrid, který už čekal před hájenkou.
"Takže tady je máte a já musím zpátky do hradu. Nashledanou," rozloučil se s nimi profesor a zamířil pryč.
"Tak jo. Máte v lese najít zraněnýho kentaura."
"Zraněného kentaura?" zamračila se Hope.
"Jo," přitakal Hagrid.
"Proč ho nenajdou ostatní kentauři?" chtěl vědět Scorpius.
"Kdybych to věděl, tak vám to řeknu," pokrčil rameny hajný a vedl je k lesu. "Musíte tam jít sami. Já mám nějakou nevodkladnou prácičku tady. Když ho do půlnoci nenajdete, tak se vraťte, jasný?"
Oba souhlasně přikývli a vešli odhodlaně do lesa s rozsvícenými hůlkami v rukou.
"Nerozdělíme se?" pokusila se navrhnout Hope.
"Ne!" vyjekl Scorpius a pevně ji chytil za volnou ruku.
"Tak ne," pokrčila rameny a divila se, jak může mít takový strach. Ona, když tady byla poprvé, se taky bála, ovšem ne tolik. Nejspíš je po tatínkovi, uchechtla se v duchu.
"Bojím se," přiznal se asi po deseti minutách, když se ozvalo zapraskání větví a oni věděli, že se to ozvalo zpoza stromů, jenž byly nalevo.
"Nemusíš! Není to tady tak strašné, jak všichni tvrdí. Žijí zde sice všelijací podivní tvorové, ale bojí se mnohem víc tebe než ty jich."
Scorpius se na chvíli zastavil, počkal až ona udělá to samé a zadíval se na ni. Na rtech měla opět onen lehký úsměv, vlasy jí spadaly v mírných vlnách na ramena a vypadala úchvatně. Obdivoval ji za odvahu a statečnost. Nebála se a on se zastyděl! Mělo by to být naopak! Já bych ji měl uklidňovat a ne ona mě! Jsem srab! Patřím do Zmijozelu, i když jsem tomu nechtěl věřit!
"Proč stojíme?" vytrhla ho z přemítání Hope.
"Promiň, jen jsem se trochu zamyslel," znovu vykročildo lesa, který nyní vypadal temněji a hrůzostrašněji, jelikož na Bradavice a okolí dopadla tma v plné síle.
"Nad čím? Pokud to není tajné," její úsměv se rozšířil a na tvářích se jí utvořily dolíčky, které z ní dělaly snad to nejroztomilejší stvoření pod Sluncem.
Na co to, proboha živého, myslíš? Ozvalo se jeho druhé já a Scorpius zčervenal.
"Raději bych si to nechal pro sebe."
"Dobře," odpověděla mu jen a dál se rozhlížela po lese s rozsvícenou hůlkou nad hlavou.
oddělovač
Bloumali lesem snad dvě hodiny a stále ne a ne najít onoho zraněného kentaura.
Scorpius pevně svíral dívčinu ruku. Čím hlouběji byli v lese, tím víc se bál. Styděl se za svůj strach, ale nedokázal ho skrývat.
"Podívej! Támhle!" ozvala se najednou Hope, zrychlila a vedla Scorpia k místu, kde spatřila zraněného kentaura.
"Hagrid nám neřekl, co máme udělat až ho najdeme," prohodil Scorpius s obavami a podíval se na Hope, jestli nemá nějaké řešení.
"Myslím, že jeden by měl jít za Hagridem a druhý počkat tady," navrhla.
"Já tady sám nezůstanu!"
"Tak půjdu já," usmála se a pomalu se vydala směrem z lesa.
"Počkej!" zastavil ji Scorpius. "Nešlo by to udělat jinak?"
"Jak?" podívala se na něj Hope nechápavě.
"Já nevím! Nemůžeme ho vzít sebou?"
"A to by jsi chtěl udělat jak, prosím tě?" nechápavý pohled se změnil na nevěřícný.
Jenom pokrčil rameny.
"Mohli bychom si nějak poznačit cestu. Jako to udělali Jeníček a Mařenka v mudlovské pohádce."
"Čím si ji značili?"
"Drobečkama z jídla nebo kamínkama, alespoň myslím."
"Jak alespoň myslím?" optal se Scorpius nevěřícně.
"To je jedno!" řekla netrpělivě Hope. "Může se použít cokoliv!"
"Aha. Hmmm. A co použijeme my?"
"Dobrá otázka! Co kdyby ses nad jejím řešením zamyslel ty?"
"Proč zrovna já?" Scorpius se zatvářil otráveně.
"Protože já vymyslela řešení."
"Něco mě napadlo! Kouzlem zvětšíme kameny a rozmístíme je maximálně pět metrů od sebe. Co ty na to?" zeptal se po chvíli ticha, rušeného obačasným zašustěním stromů, s nadějí v hlase.
"Vidíš, že jsi na to přišel," usmála se Hope, našla očima kámen, namířila na něj hůlkou a pronesla: "Engorgio!" Kámen se zvětšil, kouzlo použila tolikrát, aby byl kámen větší než ostatní v blízkém okolí.
Popošli o pár metrů a to, co udělala Hope před chvílí, teď zopakoval chlapec.
"AUUU!" ozval se výkřik a Scorpius, který právě zvětšoval jeden kámen, ztuhnul, rozsvítil hůlku a hledal původce. Když ho spatřil, zhrozil se. Byla jím Hope. Seděla na zemi a po tvářích jí tekly slzy.
"Co se stalo?" zeptal se a přiběhl k ní.
"Špatně jsem šlápla a nemůžu si stoupnout. Strašně to bolí!" vzlykala.
"Co mám dělat?"
"Musíš jít pro pomoc, ale nezapomeň se poznačit cestu!" přikázala mu.
"Já...já...nemůžu tam jít sám!" vykoktal Scorpius.
"Musíš! Já tam nedojdu! Ty to zvládneš! Zapovězený les není, tak strašidelný a nebezpečný, jak se o něm traduje! Věř mi! Nejsem tady poprvé!" ujišťovala ho a doufala, že je to pravda. Sama si tím nebyla příliš jistá, ale snažila se to nedat najevo.
"Dobře! Nechám tě tady a poběžím pro Hagrida! Nezapomenu si značit cestu. Kdyby se něco dělo, tak vykouzli třeba jiskry, jo?" nabádal ji.
"Jo!" křikla za ním.
Běžel, jak nejrychleji to šlo a když viděl mezi stromy svítit světla hradu, ani se nenamáhal zvětšovat kameny, protože by to bylo zbytečné zdržování.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama