2.kapitola: Dominik

7. listopadu 2010 v 0:59 | Hopísek |  Srdci neporučíš
musím říct, že mě to vážně bavilo psát =o) kapitola má tři a půl strany...


Ráno u snídaně si div neroztrhnu pusu, jak zívám, což samozřejmě neujde maminčině pozornosti.
"Prosím tě, co jsi dělala v noci?" ptá se mě a nevěřícně kroutí hlavou.
"Já nemohla spát! Bylo strašný ticho!" přiznám a napiju se čaje.
"Ticho? Proč sis teda nezapnula rádio?" diví se už i taťka.
"Já ho měla zapnutý! Dokonce jsem si i četla, tuším, že do čtyř a nic. Hodinu jsem se převalovala v posteli a teprve potom se mi podařilo zabrat, ale vstávala jsem...hmmm," podívám se na hodiny na zdi proti mně, "v osm." Chybí mi hluk města. To, jak pod naším oknem skoro každý večer pořvávali kluci ze sídliště, o víkendu v brzkých ranních hodinách chlapi jdoucí z hospody, nemluvě o cinkotu tramvají, jež měli poměrně blízko zastávku. Nikdy bych si nemyslela, že mi tohle všechno bude chybět, ani když jsem jako dítko musela trávit měsíc u babičky s dědou. Byla jsem malá a vždycky se našlo něco, co mě utahalo natolik, abych večer lehla do postele a v tu ránu spala.
"A co budete dneska dělat?" změní mamka téma a konečně se taky posadí ke stolu.
"Nooo," protáhne Ema, "já půjdu dneska za Klaudií. Slíbila, že mi ještě řekne něco o škole, abych si zítra nepřipadala hloupě."
Zamračím se. "Klaudií? Ty už tady máš kamarádky?"
"Jistě!" ujistí mě a je s podivem, že si neodfrkne.
"Jak dlouho tady vlastně bydlíte?" položím otázku, která nejspíš měla být z těch mých včerejších první, ale přebily ji jiné.
"Zítra to budou tři týdny," odpoví mamka a dál si roztírá sýr na rohlík.
"Aha," zamumlám a hraju si s uchem hrníčku.
"Co je?" mračí se na mě Ema, když si všimne mého výrazu.
"Ale nic! Já jen, že se vždycky všechno dovídám jako poslední," hlas mi přeskakuje, jak se snažím udržet svůj vztek na uzdě.
"Nebyla jsi tady," oznámí mi sestřička zaraženě. Zdá se, že to nechápe.
"Jo, ale existují e-maily, telefony a pošta!" procedím.
"Mělo to být překvapení. Vysvětlovala jsem ti to! Alex, tenhle dům se přece líbil i tobě!" mamka se jemně dotkne mého ramene.
Zhluboka se nadechnu. "Já vím, ale pochopte to! Já bych si strašně ráda sbalila a vybalila věci sama, rozloučila se s holkama a prostě všechno."
Rodiče se po sobě podívají, ale mlčí.
"Co budeš dneska dělat?" vyhrkne znenadání Ema, nemá ráda ticho a tak to taky podle toho u nás vypadá.
Podívám se oknem na sluncem zalitý dvůr. "Asi si lehnu venku na deku a budu si číst."

Jsem na konci páté kapitoly, když na nažloutlé stránky dopadne stín.Otráveně zvednu hlavu a hledím do karamelových očí své sestřenky. "Ahoj Mony, potřebuješ něco?" zajímám se vlažně.
Usměje se. "Nechceš s náma jet odpoledne do bazénu?"
"Do bazénu?" ušklíbnu se. "S kým konkrétně?"
"Se mnou, Danym, Karin, to je jeho sestra, a Nikem, to je pro změnu jeho brácha, který by tě chtěl poznat."
Neochotně se posadím a naznačím jí rukou, aby si sedla ke mně. "Kdo je Nik?" zvednu nechápavě obočí. "Kromě toho, že je to Danyho brácha?"
"Pojeď s náma a uvidíš," láká mě.
"Musím se zeptat našich," zkouším poslední možnost, jak se z toho vyvlíknout, jelikož je mi jasné, že žádný jiný argument by mi nepomohl.
Monika se rozzáří. "Nemusíš! Já se ptala, než jsem šla sem! Prý budou jenom rádi, když se seznámíš s někým jiným!"
"To mi děláte schválně, že jo?! Člověk se ani sám nemůže rozhodnout, jestli někam chce nebo ne!" brblám, ale zvednu se a jdu do domu, abych našla plavky, Monča mě následuje.
"Holky nedáte si něco k pití?" volá na nás rozjařeně mamka, když jsme téměř v polovině schodiště.
"Díky, já ne, mami!" zvýším trochu hlas, aby mě slyšela.
"A Monča?"
Otočím se na sestřenku s tázavě zvednutým obočím.
"Taky ne, ale děkuju, teto!"
Protočím panenky a pokračuju v cestě do svého království. Zvolna dojdu ke skříni a otevřu ji. Navzdory faktu, že je v ní celkem málo oblečení, protože většinu jsem měla v Anglii a teď se pere, nedokážu plavky najít. Musím prohledat všechny poličky, přičemž začnu od té nejvyšší. Samozřejmě, nikde nejsou. Přejdu tedy k prádelníku a tam, v úplně nejspodnějším šuplíku je konečně objevím. Vytáhnu všechny troje a rozložím je na koberec. "Které?"
"To máš jenom tyhle jednodílné?" zírá na ně nepříliš nadšeně.
"Co jsi čekala?"
Pokrčí rameny. "Tak si vem ty bílé."
Strčím je do otevřeného batohu, který se povaluje u psacího stolu a ostatní schovám zpátky. Z radiátoru stáhnu osušku, dojdu do koupelny pro sprchový gel a šampon. Všechno narvu k plavkám a zatáhnu za zip. Monika mě celou dobu pobaveně pozoruje z postele. "Co se křeníš? Nebudu to přece honit na poslední chvíli, ne?"
"Takže odjíždí se ve dvě od nás, ale klidně přijď dřív," oznámí mi zatímco se zvedá k odchodu.
"Hm, budu tam," dojdeme dolů do haly. "A s kým se jede?"
"Řídit bude Dany, nemusíš se bát!"
Pokývu na souhlas, počkám až dojde k brance, odkud mi ještě naposledy zamává, zavřu dveře a jdu zpátky na zahradu k rozečtené knížce.

"Moc se omlouvám! Já usnula a nikdo mě nevzbudil!" vysvětluji zadýchaně pět minut po druhé.
Sestřenka se snaží zamaskovat úsměv, ale moc se jí to nedaří. Volala mi přesně ve dvě a strašně se divila, když slyšela můj rozespalý hlas, no a já pak měla, co dělat, abych všechno stihla, když jsem jí slibovala, že budu do pěti minut u nich.
Zašklebím se na ni. "No co! To se stává! Nemůžu za to, že na mě zapomněli!" Pro sebe tiše dodám: "Zase."
"Alex, tohle je Karin," představí mi tmavovlasou modrookou dívku opírající se o auto, "Karin, toto je moje sestřenka Alexandra."
Natáhnu k ní ruku a nasadím milý úsměv. "Moc mě těší, Karin."
"Mě taky, Alexandro," usměje se.
"Můžeš mi, prosím tě, říkat Alex? Alexandro mi říkají naši, když jsou na mě naštvaní a já na to začínám být alergická."
Uchechtne se. "Dobře."
"Když už jsme všichni, tak by jsme mohli konečně vyrazit, ne?" ozve se Monika.
Karin si vleze na zadní sedadlo a já následuji jejího příkladu. Cesta trvá jenom deset minut, dobře se bavíme a ve městě mi Monika ukazuje, kde je "naše" škola. Nějakou dobu mi bude trvat, než si zvyknu, ale jednou se to určitě podaří.
Dany zaparkuje svůj zelený Peugeot vedle stříbrné Fabie na konci jedné napůl zaplněné řady. Udiví mě relativní prázdnota parkoviště. Člověk by předpokládal, že bude narváno, když je poslední den letních prázdnin a navíc takové horko, ale rozhodnu se něřešit to, protože je mi v celku jedno.
Zaplatím vstupné na dvě hodiny a zálohu na elektronický čip a holky už mě vedou po schodech do šaten o patro výš. Když otevřu batoh, udeří mě do nosu pronikavá vůně vanilky. S obavami nakouknu dovnitř a zaúpím. Nejspíš jsem měla špatně zavřený sprchový gel a tak je teď jeho většina v kapse, kde během školního roku nosím učebnice, místo aby byla v plastové lahvi. Všechny věci vytáhnu a za vydatné pomoci holek a papírových kapesníčků z nich většinu gelu setřu, ale ve chvíli, kdy se chci pustit do čištění batohu, zahlédnu Moničin zoufalý pohled na hodinky v nezavřené skříňce.
"Jděte! Já za váma dorazím až to tady dodělám," pobídnu je.
"Nebude ti to vadit?"
"Jasně, že ne!" ujistím ji s mírným úsměvem.
"Dobře. Tak teda půjdeme," pokrčí rameny. "Ehm, do bazénu trefíš?"
Uchechtnu se. "Samozřejmě! Při nejhorším půjdu za někým!"
S touhle odpovědí se spokojí a odejdou.
Když už mám vnitřek batohu jakžtakž čistý, vyměním kraťasy a tílko za bílé plavky s modrými ornamenty po stranách a vydám se za holkama. Zahlédnu je u venkovního bazénu a rozejdu se nejkratší cestou k průchodu ven, jenže se opět objeví problém. Musím projít těsně kolem okraje bazénu, jelikož nemám jinou možnost, jak obejít početnou skupinu asi dvacetiletých lidí, pokud tedy nehodlám jít okolo celého vnitřního bazénu a to tedy opravdu nehodlám, času jsem ztratila až dost.
Ovšem právě, když balancuji na samotném krajíčku, kluk stojící bokem nejblíž ke mně se rozmáchne a já spadnu do vody. Umím plavat, to ano, ale tohle bylo naprosto neočekávané a než se stihnu vzpamatovat, skočí za mnou, pevně mě sevře a plave se mnou ke straně.
Zatímco se snažím rukama vytřít vodu z očí, čímž dosáhnu jenom toho, že v nich mám chlóru víc, on se omlouvá.
"Promiň! Já si tě nevšiml! Moc se omlouvám! Nestalo se ti nic? Nepraštila ses třeba do hlavy o dno?" zajímá se.
Zavrtím hlavou, několikrát zamrkám a přidržujíc se kovového schůdku, se otočím ke svému "zachránci". Musím uznat, že je vážně hezký. Krátké vlasy barvou podobné slámě mu zčásti padají do čela a zelených očí, upřu pohled na jeho paže, na nichž se rýsují svaly a pousměju se. "V pohodě! Nic se nestalo." Akorát jsem myslela, že dneska už té smůly bylo dost! Ušklíbnu se pro sebe a vylezu.
"Škoda!" prohodí hlasitě, když jsem několik metrů od něj a on už taky stojí na suchu.
Zarazím se a otočím. "Co prosím?" zvednu jedno obočí.
"Že je to škoda!" zvedne jeden koutek v náznaku úsměvu.
"Nějak nechápu. Co je škoda?" stáhnu přemýšlivě obočí.
"Že se ti nic nestalo! Rád bych si ověřil, že jsem nezapomněl první pomoc!" Partička kolem něj se hlasitě rozesměje.
Protočím panenky a konečně vyjdu do odpoledního slunce.
Monča na mě zamává. Pokývnutím jí naznačím, že jsem ji zahlédla, zamířím ke skokanským blokům a skočím šipku. Pomalým tempem doplavu k ostatním.
"Kdes byla tak dlouho?" zajímá se Dan.
"Ále," mávnu rukou, "byla bych tady dřív, kdyby mě vevnitř nějaký blbec neshodil do bazénu a pak se nesnažil bejt vtipnej!"
"Počkej! Co se stalo?" zarazí mě Karin a tak jim dopodrobna vylíčím posledních pár minut.

"Už jsem tady!" zavolám ode dveří v půl sedmé.
"Jak sis to užila?" přivítá mě mamka s úsměvem, když se objevím v kuchyni.
Zamyslím se. "Až na to, že mám celý batoh od mýdla a jeden idiot... ."
"Alexandro!" vyjekne pohoršeně.
S povzdechem se posadím a batoh shodím na zem. "No, promiň, mami, ale když mě někdo shodí do bazénu, přičemž mě málem utopí," trochu přeháním, "a pak se snaží být děsně vtipnej, tak pro něj jiný výraz nemám!"
"Jak utopil? Co se dělo?" vyjeveně na mě zírá.
Další povzdech. "Prostě jsem chtěla kolem něj projít, abych se dostala za Monikou ven a abych nemusela obcházet celý bazén, tak jsem musela jít kolem několika lidí, kteří jaksi neměli v plánu uhnout a ten jeden kluk se rozpřáhl a omylem mě srazil do vody."
"Aha a co se dělo dál?" vyzvídá.
"V bazénu vlastně už nic," nemám potřebu ji seznamovat se všemi detaily, "ale pak jsme zašli do kavárny vedle a on tam byl taky. Strašně se zdravil jak s Danem a Monikou, tak s Karin a nakonec z něj vylezlo, že je to jejich brácha Dominik!"
Mamka se rozzáří. "Ty už znáš i Dominika, jo?"
Podívám se na ni s mírně skeptickým výrazem, protože ona vyvádí jako bych se právě seznámila se samotným prezidentem. "Jo. No a pak jsem se zakecala s tetou Ivou," dokončím své vyprávění a raději odejdu do svého pokoje, abych nemusela odpovídat na dotazy typu: Líbí se ti a podobně. Ty by totiž určitě přišly. Ostatně odpověď na ně by byla jednoduchá. Ano, líbí, ovšem to můj názor na něj nezmění!
Zapnu počítač, plavky a osušku pověsím na balkon a batoh odnesu do koše na prádlo v koupelně. Lehnu si na postel a hned, když mi naběhne ICQ, napíšu Míše: Ahoj, jak je?
Odepíše mi během několika vteřin. Ahoj, je celkem fajn, ale chybíš mi! S kým budu od zítřka sedět? :(
To netuším, ale i kdybys seděla sama, tak to není přece tak špatné, ne? Alespoň budeš mezi známýma tvářema, kdežto já...
Hm, já vím. Jak bylo v Anglii?
Moje odpověď je krátká: Skvěle!
Nějaká krátká odpověď, nemyslíš? Na to, že jsi tam strávila celý prázdniny!
Vděčná, že se o to zajímá, jí napíšu, jak jsem se zamilovala, jak naše láska nemá budoucnost a div si u toho nevybrečím oči.
To mě mrzí. :( Ale neboj, on se najde někdo, kdo zaujme jeho místo, vážně!
Napíšu pouze: Hmmm..., v marné naději, že to neprokoukne. Jenže Míša mě zná od první třídy, kdy jsme spolu nastoupily na jazykovou základku a tak se nemůžu divit, když uhádne, že se našel někdo, kdo by mohl mít reálnou šanci na dobytí mého srdce.
On už někdo takový je? Píše nadšeně.
Skoro slyším její vzrušený hlas a vidím zvědavostí rozšířené oči. Usměju se. Tak trochu.
Píšeme si ještě dvě hodiny, kdy přesně popíšu Dominika, to co se stalo i můj názor na něj.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama