11.-20.díl

6. listopadu 2010 v 22:07 | Hopísek |  Začalo to snem...
avatar
další



Pomalu se vydali na večeři do Velké síně.
Když vešli podívala se Hope k profesorskému stolu, ale strýčka neviděla. Pokrčila rameny a pomyslela si: Asi přijde později. Potřebovala ho vidět, protože viděla, jak se zatvářil potom, co řekla: Já ti nemám, co odpouštět, já to chápu. a chtěla se ho na to zeptat.
Když dojedli a zvedli se k odchodu, tak se k profesorskému stolu podívala znovu, ale Harry tam nebyl.
Zamračila se. To je divné,že by nešel na večeři?
Stoupali pomalu po schodišti ke společenské místnosti a Hope se zeptala Albuse: "Albusi?"
"Ano?" Usmál se na Hope.
"Nevíš, proč nebyl strýček,…teda tvůj tatínek, na večeři?"
"No, víš, on se na noc přemisťuje z Prasinek domů."
"Aha," nakrabatila čelo.
"Copak? Děje se něco?"
"Ale ne,jen jsem se ho chtěla na něco zeptat."
"Můžu vědět na co?"
"Tvářil se odpoledne, že mi něco tají, tak jsem se ho na to chtěla zeptat. Vy dva o tom nic nevíte?" Podívala se na Albuse a Rose tázavě.
Rose si s Albusem vyměnila pohled a řekla: "Nic o tom nevíme, měli bychom snad?"
"Já nevím, ale určitě mi něco tajíte," oddělila se od nich a šla do umýváren.
Tam se opřela o zeď a přemýšlela. Určitě mi něco tají, ale co? Když na nic nepřišla chtěla se vydat zpět, ale zaslechla hlasy. Byli to profesorka McGonagallová a profesor Brumbál a bavili se o ni.
"Albusi, Hope potřebuje, aby ji někdo chránil, co když se ji pokusí zabít?"
"Dokud je tady ve škole, tak jí nebezpečí nehrozí."
"To jsme si před lety mysleli o Harrym taky a co se stalo?"
"Já vím, ale to je něco jiného."
"Co je na tom jiného? Jen to, že to není Harry, ale Hope a Harry řekl,že ji ochrání."
"Prosím tě, necháme už téhle debaty. Já jsem přesvědčený, že se sem nikdo nedostane hned z několika důvodů. Není to Voldemort a škola je chráněnější než před lety."
"Ale co když zpanikaří?" Profesorka McGonagallová začínala ztrácet trpělivost a už skoro křičela.
"Nezpanikaří, protože nic neví."
"Zatím to neví,ale co když se Albus Potter nebo Rose Weasleyová prořeknou? Oni to ví a Hope prý něco tuší"
"Určitě netuší,že ji chce někdo zabít.A teď mě omluv, musím do ředitelny a chci spát. Dobrou noc."
"Ale…No, tak dobrou."
Když se Hope přesvědčila, že na chodbě nikdo není, vydala se ke společenské místnosti a v hlavě ji zněla slova profesora Brumbála: Určitě netuší, že ji chce někdo zabít
oddělovač
Hope přišla do Nebelvírské věže, posadila se do křesla u krbu a rozplakala se. Nechtěla plakat,ale slzy nešly zadržet.
"Hope, copak se děje?" Sedla si na opěrku a objala ji. Albus si stoupl vedle ní.
Hope se na ně nevěřícně podívala a řekla: "Proč…proč jste mi to neřekli?"
"Co jsme ti měli říct?" Zeptal se jí Albus.
"Nedělej, že nevíš, o čem mluvím."
"Nevím, co konkrétně máš na mysli."
"To, že jste věděli, že mě chce někdo zabít a neřekli jste mi to," rozplakala se ještě víc, "proč?"
"Nemohli jsme," odpověděla Rose.
"Mě nezajímá, že jste nemohli," vysmrkala se, "já tady nezůstanu, odjedu domů."
"Hope, ale to nemůžeš!"
"Proč bych nemohla?"
"Hrozí ti nebezpečí. Když pojedeš domů, tak tě zabije."
"Jo? Ale? A proč mě nezabil do teď? Měl tolik příležitostí."
Rose se nadechla k odpovědi, ale Albus ji předešel: "Protože na tebe nemohl. Ty jsi nevěděla, že máš nějakou moc a v kouzelnickém světě je zakázáno, zaútočit na někoho, kdo nemá moc nebo o ní neví. Ihned by ho začali hledat a zavřeli by ho do Azkabanu."
"Vážně," řekla mu výsměšně Hope, "Že tak chytili před lety Voldemorta,co?"
"To bylo něco jiného…"
"Bylo to to samé!" Nenechala ho domluvit Hope, "jdu za McGonagallovou," zvedla se a šla k portrétu, kterým před chvílí přišla,ale než k němu stačila dojít, objevila se v něm profesorka McGonagallová. a za ní kráčel Avís, který byl prefektem.
"Hope, musíme si promluvit," řekla jí profesorka a Hope věděla, že jí to Avís všechno řekl.
"O čem?"
"O tom, že chceš odejít a o tom, že tě chce někdo zabít."
"Já o tom nechci mluvit.Chci pouze odejít z Bradavic."
"To nemůžeš."
"Proč bych nemohla?"
"Protože jsi v bezpečí pouze v Bradavicích, jsou…"
"Nenamáhejte se, já jsem vás a profesora Brumbála slyšela, byla jsem zrovna v umývárně!" Přerušila profesorku Hope.
"Tak to potom víš, že tě tady chrání profesor Potter."
"Vím, ale je mi to jedno. Kdo mi zaručí,že se mi tady nic nestane a doma jo? Vždyť domů budu jezdit na prázdniny a to mě nebude moct chránit."
"To je sice pravda, ale váš dům bude pod ochranou Ministerstva kouzel. Chrání váš dům i teď."
"No,vidíte. Chrání náš dům i teď, takže mi tam nebude hrozit žádné nebezpečí."
"Hope,musíš tady zůstat. I tvůj přesun by mohl být nebezpečný, mi tě nechceme vystavovat většímu nebezpečí než je nutné."
"Dobře, tak já tady zůstanu," rozběhla se do své ložnice, kde si lehle na postel a plakala, tak dlouho, dokud vyčerpáním neusla…
oddělovač
Byl slunečný den, ale tentokrát Hope sluníčko nepotěšilo. Vzpomněla si na včerejší den a opět se rozplakala. Už nemohla dál. Ani nevěděla, kdo ji chce zabít. Byla rozhodnutá,že se na to dnes zeptá.
Vstala, oblékla se a šla s spolu s Rose do společenské místnosti, kde ně čekal Albus. A společně šli do Velké síně na snídani.
Hope s nimi kromě pozdravu nepromluvila ani slovo, nemohla jim odpustit, že jí nic neřekli.
Chtěla si o tom se strýčkem promluvit ještě před první hodinou, ale neměla příležitost, protože strýček na snídani stejně nebyl.
První hodinu měli lektvary a tak se vydali do sklepení. Posadila se za Albuse a Rose do prázdné lavice. Lektvary měli společně se Zmijozelem a jelikož Hope seděla sama, přisedl si k ní Scorpius.
Sice na hodině byla, ale nepamatovala si z ní skoro nic. Celou hodinu přemýšlela nad tím, co řekne strýčkovi.
Po lektvarech se vydali do skleníků, kde měli mít bylinkářství. Tahle hodina už byla lepší. Nechtěla se tím dál zabývat.
Potom se vydali na oběd. Hope se ze zvyku podívala k profesorskému stolu a očima vyhledala strýčka. Všiml si jí. Ale jakmile se na ni podíval, tak se Hope podívala jinam.
Pomalu se vydala z Velké síně do společenské místnosti, vyšla po schodech a když byla na prvním odpočívadle, tak na ni Harry zavolal: "Hope, počkej. Musíme si promluvit."
Hope se poslušně zastavila a čekala: "Jo to musíme," řekla smutně.
Počkala až k ní dojde a začala: "Strýčku, proč si mi to neřekl? A kdo mě vůbec chce zabít? Ví to vůbec moji rodiče?"
"Hope…bál jsem se Ti to říct a navíc jsem se na tom domluvil s tvými rodiči," řekl a doufal, že se Hope nezačne vyptávat na to, kdo ji chce zabít. Ale,bohužel, v tomhle se mýlil.
"Aha, takže rodiče to ví. A kdo mě chce zabít?"
"Hope, nechtěj to vědět."
"Chci to vědět! Řekni mi to, mám na to právo."
"Hope…," začal konejšivým hlasem.
"Ne!" Věděla, že jí to nechce říct, ale chtěla to vědět, tahle nejistota ji ubíjela, "kdo mě chce zabít? Tahle nejistota mě zničí."
"Dobře," nadechl se k odpovědi, "chce tě zabít Lucius Malfoy."
Hope vytřeštila oči, "cože? Proč?"
"Proč, to nevím."
Hope se rozplakala, uvědomila si totiž, že Scorpius může být pouhá spojka mezi ní a jeho dědečkem…
oddělovač
Hope se posadila do křesla u krbu a přemýšlela. Určitě ví, proč mě chce zabít a já to musím zjistit. Ještě chvíli tam seděla, ale pak se vydala za profesorkou McGonagallovou.
Zaklepala na dveře jejího kabinetu, počkala na vyzvání a vešla dovnitř.
"Dobrý den, paní profesorko."
"Dobrý den, slečno Honey. Stalo se něco?" zeptala se jí profesorka
"Ano, stalo," odpověděla Hope a doufala, že se nerozpláče.
"Posaďte se, prosím, a povězte mi, co se stalo, když to bude v mých silách, tak vám pomůžu."
"Děkuji," posadila se a začala: "Paní profesorko, já jsem se dozvěděla, že mě chce zabít Lucius Malfoy, ale strýček, tedy pan profesor Potter mi nechce říct proč a já vím určitě, že to ví," podívala se nadějně na profesorku a doufala, že jí to řekne.
Profesorka se na ni podívala a když viděla v jejích očích odhodlání to zjistit za každou cenu, rozhodla se, že jí to přece jen řekne: "Dobře tedy, já vám to povím, ale upozorňuji vás, že to nebude nic příjemného," nadechla se a začala s vyprávěním, které mělo pro Hope znamenat obrovské překvapení: "Tak tedy. Bohužel, se vám to asi nebude líbit, ale říct vám to musím, protože jinak byste to asi nepochopila. Pan Malfoy vás chce zabít kvůli vašemu dědečkovi."
"Cože? Kterému dědečkovi?" Skočila jí Hope do řeči.
"Kvůli otci vaší matky. Vaším dědečkem je Sirius Black…"
Profesorka chtěla pokračovat, ale Hope ji opět přerušila: "To není pravda,můj dědeček zemřel před třemi lety a jmenoval se John Abigale."
"To nebyl váš dědeček. Vaši praví rodiče se rozhodli vás dát k adopci, protože věděli, jaké vám hrozí nebezpečí a mysleli si,že vás takto uchrání před panem Malfoye,ale, bohužel, ho podcenili. On se mstí. Bellatrix Lestrange sice Siriuse zabila, ale pak se dozvěděla, že má dceru a ona pro ni byla hrozbou, poprosila Luciuse Malfoye, aby ji zabil, ale to se mu nepovedlo a vy jste přišla na svět. Vaší matce začali chodit výhružné dopisy, že Vás zabijí a ona se rozhodla pro adopci," profesorka domluvila a čekala,jak Hope zareaguje.
"Kdo jsou tedy mí praví rodiče?"
"Vaše matka se jmenuje po vaší babičce Emily Matthews a váš otec je Peter Perry."
"Žijí ještě? Ví o mně vůbec?"
"Ano, žijí a ví o vás úplně všechno. Vaši adoptivní rodiče jsou s nimi stále ve spojení a já taky."
"Aha, děkuji paní profesorko. Mohla bych už jít, prosím?"
"Jistě, můžete jít a kdyby jste cokoliv potřebovala, tak přijďte."
"Děkuji, přijdu. Nashledanou."
"Nashledanou."
Když byla Hope na chodbě opřela se o zeď a myslela na to, co se právě dozvěděla. Na jednu stranu byla ráda, že zná pravdu, ale možná by bylo lepší, kdyby část pravdy neznala…
oddělovač
Hope napsala dopis domů, kde vylíčila vše, co se za krátkou dobu v Bradavicích dozvěděla.
Seděla ve společenské místnosti a přemýšlela o svých pravých rodičích. Přála si je poznat, ale zároveň se bála. Co když není pravda, že ji chce Lucius Malfoy zabít, ale jen zastírací manévr, aby se nedozvěděla, že ji nechtěli. Ne, to určitě ne. To by mi určitě řekli. Ovšem jistá si tím nebyla.
Rose a Albus přišli a přinesli Denního Věštce, ve kterém byl článek pro Hope, jak doufala, osvobozující. Na titulní straně bylo napsáno:
Zemřel Lucius Malfoy
Dnes ráno proběhla celým kouzelnickým světem zpráva, že zemřel známý smrtijed Lucius Malfoy. Podle veškerých dostupných informací nebyl vážně ani dlouhodobě nemocný a nic nenasvědčovalo tomu, že by měl zemřít.
Někteří jedinci spekulují o tom, že je to pouze fingované, aby se mohl snáze dostat k vnučce Siria Blacka a zabít ji.
Jakmile se dozvíme podrobnosti, ihned vás o nich informujeme.
Hope vytřeštila oči: "To snad není pravda. Že by byl někdo takový blázen a nechal se prohlásit za mrtvého jenom proto, aby se dostal ke mně? To je hloupost."
"Hope, je to docela dobře možné. Co mi víme, co se mu honí hlavou? Chce se k tobě dostat už tolik let, ale nedaří se mu to, tak zkouší jinou cestu," řekla ji Rose.
"Rose, to je sice možné, ale musí mu přece být naprosto jasné, že mě budou i přesto chránit?"
"Třeba se dočista pomátl a myslí si, že už tě hlídat nebudou."
Hope o tom začala přemýšlet. Je to možné, ale co když opravdu zemřel a ona je mimo nebezpečí? Chtěla by se hrozně vrátit domů, k lidem, kteří pro ni byli 11 let rodiči. Byla tady sice pouze krátce, ale už teď jí chyběli, rodiče i zlobiví bráškové.
***
Začal prosinec a spolu s ním i pořádná zima jakou Hope dlouho nezažila. Bílé Vánoce nebyly často a ona doufal, že letos budou. Byla šťastná, protože věděla, že za celkem krátkou dobu bude doma.
V podstatě už zapomněla na to, že Lucius Malfoy zemřel a že to nemusela být pravda. Nikde se o tom nepsalo, tak to vypustila. Jediná věc, která jí dělala starosti byla ta, že její rodiče nebyli její rodiče, ale i na tuto skutečnost poslední dobou velice ráda zapomínala…
oddělovač
Hope byla zpátky v Bradavicích a vzpomínala na prázdniny.
Bylo 25.12., den, kdy k nim každoročně jezdili Hopeiny prarodiče, Hope ale netušila,že letos ji čeká velké překvapení.
Vstala v osm hodin, jako obyčejně, když byla doma. Nebyla z těch dětí, co se nemohli dočkat dárků, milovala překvapení. Sešla po schodech do obývacího pokoje ke stromečku a spolu s rodiči se pustila do rozbalování dárků, bráškové už ty svoje měli rozbalené.
Dostala oblečení, věci do školy a stříbrný řetízek s přívěskem ve tvaru H.
Po obědě přijeli prarodiče a ještě někdo. Někdo, koho Hope neznala, ale instinktivně vycítila, že jsou pro ni moc důležití. Dívala se do těch světlých očí, tolik podobných těm svým a došlo jí to. Je to její matka, její pravá matka. A otec.
Hope se podívala na své adoptivní rodiče s otázkou v očích, ti se na ni usmáli a přikývli. Obrátila se zpět ke svým pravým rodičům, objala je a z očí jí vyhrkly slzy, protože byla šťastná, že je poznala.
Byl to krásný den, který prožila se všemi, které měla ráda.
Nyní seděla ve společenské místnosti a čekal až přijde Rose s Albusem. Chtěla jim povědět vše, co se jí přihodilo o prázdninách.
Než se jich dočkal, přišla profesorka McGonagallová a odvedla ji do svého kabinetu. Musela s ní nutně mluvit.
Počkala až si Hope sedne a položila před ni Denního Věštce. Hope ho vzala do rukou a četla:
Je Lucius Malfoy opravdu mrtvý nebo ne?
Přinášíme Vám další zprávy o Luciusi Malfoyovi.
Jeden nejmenovaný kouzelník nám řekl, že viděl Luciuse Malfoye na štědrý den v Příčné ulici. Ministerstvo bylo informováno a zahájilo pátrání, prozatím však bez výsledků.
Další zprávy přineseme v nejbližší době.
Hope položila noviny na stůl a podívala se na profesorku: "Vy si opravdu myslíte, že není mrtvý?"
"Ano, myslíme si, že to jen předstíral a pokusí se k vám dostat, co nejblíže, aby Vás mohl zabít."
"A co to pro mě znamená?"
"Pro vás to znamená, že nikam nepůjdete sama a vše budete hlásit mně nebo některému z profesorů. Bradavice jsou sice chráněné, ale mi nevíme, čeho všeho je schopen a jestli není nějaká cesta sem do hradu, o které nemáme ani tušení, ale on ano."
"Aha, takže tady budu v podstatě pořád pod dozorem jako kdybych provedla nevím co."
"Je mi to líto, ale ano."
"No, s tím stejně nic nenadělám. Mohla bych už jít?"
"Jistě, můžete jít, ale nikde se netoulejte."
"Samozřejmě. Nashledanou."
"Nashledanou."
Hope šla do nebelvírské věže a konečně řekla vše svým kamarádům…
oddělovač
"Strýčku? Můžu se tě na něco zeptat?"
"To víš, že můžeš, pokud budu znět odpověď, tak ti to povím," pokynul mi, abych se posadila a zavřel za mnou dveře svého kabinetu.
"Chtěla bych vědět všechno o svém dědečkovi."
"Já jsem tvého dědečka skoro neznal…"
"Nemyslím dědečka Johna, ale," nadechla se "dědečka Siriuse."
"A co o něm chceš vědět?"
"Všechno. Vím toho hrozně málo."
"Dobře," posadil se do křesla a začal vyprávět: " Sirius byl nejlepším kamarádem mého otce, byl mým kmotrem a všichni si mysleli, že zabil Petera Pettigrewa a zradil mé rodiče. Nebyla to pravda. To Petigrew, říkal si Červíček, zradil mé rodiče a prozradil místo, kde se ukrývají, lordu Voldemortovi. Sirius si říkal Tichošlápek a byl to zvěromág. On, můj otec, Remus Lupin a Petigrew vytvořili Pobertův plánek, který zobrazuje Bradavice a všechny jejich obyvatele. Dostal jsem ho kdysi od Freda a George. Kromě Lupina byli všichni zvěromágové. Lupin byl vlkodlak. Sirius byl v mládí…jak bych to řekl…velice obdivovaný všemi dívkami na škole a tvoje babička se s ním přátelila od prvního dne, co sem nastoupili. Ona se do něj postupem času zamilovala, jenže Sirius si to neuvědomil a tak o ni potom musel hodně bojovat."
"To vím," přerušila ho a usmála se při vzpomínce na rozhovor se svou pravou maminkou, kdy jí prozradila něco málo o babičce, "babička měla dvojče Amandu, ale ona chodila do Zmijozelu a dědeček usiloval o Amandinu kamarádku Samanthu, která měla sestru, také dvojče, v Nebelvíru. Jenomže Sam dědečka nechtěla a chodila se Severusem Snapem, který byl jedním z ředitelů v Bradavicích, když ty jsi pátral v sedmém ročníku po Voldemortovi, zemřel a vyšlo najevo, že tě celou dobu chránil, ale taky, že miloval tvoji maminku, která si vzala Jamese Pottera."
Harry na Hope zíral s nevěřícným výrazem v očích: "Jak tohle všechno víš?"
"Četla jsem Dějiny čar a kouzel a Dějiny Bradavic," usmála se.
"Myslím, že víš o dědečkovi téměř všechno…"
"Nevím. Zajímalo by mě jaký byl."
"Jaký byl? Řekl bych, že byl trochu nezodpovědný a nedokázal dlouhou dobu nic nedělat, když ostatní téměř každý den nasazovali život."
"V Dějinách se píše, že ho zabila Bellatrix Lestrangeová a že to byla švagrová Luciuse Malfoye, ale zároveň dědečkova sestřenice. Maminka tvrdila, že ho zabila na ministerstvu, potom, co jsi tam dorazil a myslel sis, že ho má Voldemort a on nedokázal nečinně sedět v domě na Grimmauldově náměstí."
"To je, bohužel, pravda. Měl jsem ho rád, byl to jediný člověk, kdo mě měl rád a nějak ke mně patřil, ale tohle mě hrozně mrzí, šel tam jenom kvůli mojí záchraně a ona ho zabila."
"Strýčku, ale nebyla to tvoje vina, vždyť ty jsi hon nenutil, aby tam šel."
"Já vím, ale i přesto mám ještě dneska občas výčitky. Už s tím nic nenadělám." Podíval se na hodinky a řekl Hope: "Měla by jsi jít, za chvíli bude večeře."
"Dobře. Děkuji, že jsi mi to vyprávěl."
"Nemáš za co," usmál se na ni.
"Ale mám, alespoň teď vím, kdo byl můj dědeček," řekla a odešla z jeho kabinetu…
oddělovač
"Rose? Mohla bys mi, prosím tě, podat ten pergamen?" řekla Hope a natáhla ruku.
Než stačila Rose vůbec na pergamen pohlédnout, vznesl se a vzduchem se přenesl Hope do natažené ruky.
Albus s Rose se podívali s pergamenu na Hope a zase zpět.
"Jak jsi to udělala?" chtěl vědět Albus.
"Já…já…já nevím," zírala na pergamen s otevřenou pusou.
"Nějak jsi to ale musela udělat. To jen tak někdo neumí," Rose na ni nechápavě pohlédla.
"Ale já jsem nic neudělala. Jen jsem chtěla abys mi podala ten pergamen a natáhla jsem ruku."
Rose přemýšlela o jejích slovech a pak se plácla dlaní do čela: "To je ono."
"Co je ono?"
"No, když jsi řekla pergamen, tak jsi natáhla ruku a on se přenesl k tobě. Tím to bude," usmívala se Rose, ale když viděla Hopein nechápavý pohled, tak se rozhodla to rozvést: "Hope, máš moc, o které jsi zatím nevěděla, měla ji i tvá babička."
"Proč se o tom nepíše v Dějinách nebo někde?"
"To já nevím Hope, ale asi se to nepovažuje za důležité," pokrčila rameny Rose.
"Hope a nechceš si o tom promluvit s taťkou nebo McGonagallovou?" zeptal se jí Albus.
"Já nevím, nechci je pořád kvůli něčemu otravovat."
"Myslím, že by je to mohlo zajímat."
"Hm, uvidíme."
***
Hope se své schopnosti bála, protože nevěděla,jak ji používat a nechtěla s tím nikoho otravovat. Od toho dne, co se o ní dozvěděla, si dávala pozor, aby když něco chce, nenatáhla ruku. Doufala, že se ta schopnost prostě ztratí, ale nefungovalo to.
Asi měsíc po onom dni přece jen šla za profesorkou McGonagallovou, doufala, že jí poradí.
"Dobrý den, paní profesorko. Promiňte, že vás ruším."
"Nerušíte, slečno Honey. Posaďte se a povídejte, proč jste za mnou přišla."
"Víte, já jsem asi před měsícem chtěla po Rose, aby mi podala pergamen a natáhla jsem ruku. Jenže se stalo něco divného. Pergamen se zvedl do vzduchu a přiletěl ke mně. Co se to se mnou děje paní profesorko?" podívala se na ni Hope vyděšeně.
"Nic se s vámi neděje. Věřte mi. Pouze se u vás projevují schopnosti, které jste zdědila po své mamince."
"Opravdu? Ale proč se neprojevily už dřív?"
"Mimořádné schopnosti se mohou projevit klidně až v 50 letech. Nelze určit, kdy se projeví."
"Aha, takže to není nic čeho bych se měla bát?"
"Ne, to určitě ne, ale měla by jste být s jejich opatrná, dokud se s nimi nenaučíte zacházet."
"Budu opatrná, děkuji, nashledanou."
"Nashledanou."
oddělovač
Hope si sedla ke stolu, vytáhla pergamen, brk a inkoust a pustila se do psaní dopisu.
Milá maminko a tatínku,
tak Vám zase po pár dnech píšu, co se stalo nového.
Stala se mi taková věc. Nevím, jak to napsat. Seděla jsem s Rose a Albusem ve společenské místnosti, psala úkol a došel mi pergamen. Jelikož byly blíž k Rose, tak jsem ji poprosila, aby mi jeden podala a natáhla jsem ruku. Pergamen se zvedl do vzduchu a přistál mi v ruce. Nechtěla jsem s tím otravovat strýčka nebo profesorku McGonagallovou, ale za nějaký čas jsem přece jen šla za Profesorkou McGonagallovou. Ona mi řekla, že se toho vůbec nemusím bát, že tuhle schopnost měla i moje pravá maminka. Pravou maminkou myslím maminku Emily.
Vždycky pro mě zůstanete rodiči vy.
Mám Vás moc ráda.
Prosím, pozdravujte kluky.
S pozdravem
Hope
Zapečetila dopis a vytáhla druhý pergamen.
Milí Mathewsovi,
chci Vám pouze napsat pár řádků, aby jste věděli, jak se mi daří.
Nedávno jsem přišla na svou schopnost, kterou jsem "zdědila" po své babičce. Neměla jsem o ní ani tušení a zarazilo mě to. Bála jsem se jí, ale profesorka McGonagallová mě ujistila, že nemám důvod k obavám. Pouze si ze začátku musím dát pozor, než se se svou schopností naučím zacházet.
S pozdravem
Hope Honey
Hope zapečetila i druhý dopis,vzala si pár knih, které nepotřebovala a chtěla vrátit do knihovny, a šla do sovince, kde už na ni čekala její sněžná sova Angel. Přivázala jí dopisy na nožičku a dívala se, jak mizí v dálce.
Na cestě do Nebelvírské společenské místnosti si udělala krátkou zastávku v knihovně, aby vrátila knihy.
Vyšla z knihovny a dala se nejkratší cestou k věži. Za jedním rohem však narazila na skupinku zmijozelských třeťáků, kteří neměli Hope v lásce, protože ji chránili všichni profesoři na škole. Toto byla jejich jedinečná šance, jak jí ublížit a nikdo se o tom nedoví, jelikož poblíž nebyli profesoři.
"Á, dnes jsi bez doprovodu?" zeptal se jí jeden.
"Ano, já totiž žádný nepotřebuji. Dokážu se o sebe postarat sama!"
"To chci vidět! Pokus se mi postavit bez hůlky," řekl druhý výsměšně a ostatní se začali smát.
"Ráda!"
Zmijozelští se rozesmáli jako kdyby řekla bůhví jaký vtip. "Tak dělej."
Hope se rozhlédla. Viděla, že jednomu z brašny vykukuje kniha, natáhla ruku a řekla: "Kniha." Ta se vylétla z brašny a letěla vzduchem k Hope. Mávla rukou směrem k partičce, ti když viděli, co Hope dělá s knihou se vydaly na útěk.
Usmála se a pokračovala v cestě do Nebelvírské věže…
oddělovač
¨Hope se procházela po břehu jezera a přemýšlela. O čem? O všem možném. Když obešla jezero po třetí, posadila se ke stromu, opřela o kmen a nastavila tvář sluníčku. Byl konec června a bylo nádherné počasí. Zítra měli jet domů a Hope se už nemohla dočkat, v Bradavicích se jí líbilo, ale doma bylo doma.
"Hope," volala Rose a mávala na ni.
Hope se zvedla ze země a šla jí naproti.
"Podívej," strkala jí Rose do ruky nadšeně Denního věštce.
Vzala si ho a ihned jí padla do oka fotografie Luciuse Malfoye pod kterou stálo:
Narcissa Malfoyová včera kolem půl čtvrté odpoledne ohlásila, že její manžel, známý smrtijed Lucius Malfoy, opravdu zemřel.
Chvíli se dívala na fotku a těch pár řádek a potom se podívala na Rose: "Myslíš, že je to pravda?"
"Doufám, že ano, protože po tomhle už tě nejspíš přestanou hlídat, snad."
"Kéž by. Já chci trochu volnosti. Pořád nevěřím, že se mě snažil zabít."
"Tak se pojď zeptat strýčka nebo McGonagallové a uvidíš jestli už tě nebudou hlídat."
"Dobře."
Vydaly se směrem k hradu. Na Harryho narazily ve vstupní síni a tak se ho Hope hned zeptala: "Strýčku? Mohl by jsi se, prosím, podívat na tenhle článek?" a podala mu Denního věštce.
Harry stránku přelétl očima a podíval se na Hope: "A ty bys ráda věděla, jestli tě už přestaneme hlídat, viď? Já myslím,že ano…," když viděl, jak se jí rozzářil obličej, rychle dodal: "Tedy alespoň tě nebudeme hlídat, tak moc."
"Díky," usmála se na něj.
"Nemáš za co."
***
Holky si zabalily poslední věci, oblékly si čisté hábity a čapky a šly do Společenské místnosti, kde na ně čekal Albus.
"Vám to zase trvalo," vyčetl jim s úsměvem Al.
Holky se na něj zašklebily, ale smály se.
Prošli obrazem a vydali se společně do Velké síně, kdy si posadili k Nebelvírskému stolu, kde čekali až přijde ředitel a vyhlásí výsledky Školního poháru.
"Milí studenti, milí profesoři, je konec školního roku a já musím vyhlásit výsledky Školního poháru. Na čtvrtém místě se umístil Zmijozel, ne třetím Mrzimor, druhé patří Havraspáru a pohár získal Nebelvír. Gratuluji a přeji dobrou chuť."
Všichni se pustili do jídla, které bylo jako vždycky vynikající.
Po večeři se studenti rozešli do společenských místností, kde oslavy konce školního roku pokračovaly.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama