1.kapitola: Překvapení

7. listopadu 2010 v 0:57 | Hopísek |  Srdci neporučíš
jde o mou originální tvorbu...má to jenom dvě a půl stránky, ale mně se to takhle líbí :o)
nebudu psát, o čem tohle je, jelikož toho nechci moc prozrazovat a ani nechci zvěřejňovat, co tohle znamená...


Stojím na letišti a rozhlížím se kolem, jestli je někde přece jenom neuvidím. Jsem v Praze nejmíň čtvrt hodiny a rodiče nikde. Jasně, můžu jet městskou hromadnou dopravou, ale s těma kuframa se mi moc nechce a navíc jsem, i přes pohodlnost letadla a krátkost letu, unavená. V neposlední řadě je mi děsné horko. V Anglii jsem musela denně nosit alespoň dlouhý rukáv, jenže tady jsem v Čechách, bohužel.
Strávila jsem celé dva měsíce prázdnin u tety v Británii, na venkově blízko Londýna. Těšila jsem se tam hrozně dlouho a taky se mi tam líbilo. Našla jsem nové přátele ze všech koutů světa, zdokonalila se v angličtině, což se mi bude letos, kdy z ní maturuju, hodit. A taky jsem konečně na vlastní oči viděla Londýn a jeho památky. Do prvního července jsem o něm pouze četla a snila, jenže pak přišla ta úžasná nabídka a sen se stal skutečností. Když se mě téměř před rokem zeptali, jestli bych nechtěla jet, nadšeně jsem souhlasila. Do té doby jsem byla u tety jenom párkrát a to vždycky na pouhých pár dní, kdy jsem nemohla nic stihnout.
Ze vzpomínek mě vytrhne hlas mladší sestřičky, která se ke mně žene rychlostí blesku a rodiče nechala kdesi daleko za sebou. "Alex!"
Usměju se na ni, přidřepnu a chytím do náruče. "Ahoj Em, jakpak jsi se beze mě měla? Stýskalo se ti?"
"Ne!" odpoví se smíchem.
"Lhát se nemá!" upozorní ji mamka, ale usmívá se.
"Já nelžu! Jenom zamlčuju skutečnosti, kterých by mohla zneužít!" poučí ji dospěle.
Pustím Emu, abych se mohla obejmout s rodiči. I když se mi v Londýně strašně líbilo, stýskalo se mi po nich.
Taťka mi vezme kufr, mamka druhý, já tašku přes rameno a vyjdeme na parkoviště před letištěm, kde stojí naše červená Octavie. Po tom, co jsou kufry v autě a všichni členové naší rodiny taky, taťka nastartuje, proplete se dopravní špičkou a zamíří pryč z města.
"Kam to jedeme?" zeptám se podezíravě, když si všimnu, že nemíří domů.
"Nech se překvapit," poradí mi taťka a usměje se do zpětného zrcátka.
"Nemám ráda překvapení!" odseknu a zamračím se.
"Odkdy?" povytáhne mamka obočí a natočí se ke mně.
"Ode dneška!" odseknu. "Bude se mi alespoň líbit?" i přesto, co jsem tvrdila před pouhými pár vteřinami, se neubráním zvědavosti.
"Proč by se ti nemělo líbit?"
"Protože vás znám, mami!"
"Bude, neboj!" usměje se.
"Tím si nejsem jistá," zabručím a dívám se na ubíhající krajinu za okny auta.
Jedeme nějakou půl hodinu v naprostém mlčení, které je rušeno pouze hudbou z autorádia. Právě hraje písnička, při níž jsem se seznámila s Jasonem.
Bratránek mě vytáhl na jakousi kamarádovu párty, oním kamarádem byl právě Jason. Seznámení proběhlo přímo ve dveřích. Já byla v Londýně teprve nějaké dva dny a děsila se toho, ale zjevně všichni věděli, co jsem zač, a tak na mě mluvili pomalu, abych jim rozuměla, někteří až příliš pomalu. A jak s tímhle souvisí ona písnička? Rádio hrálo dost hlasitě, a právě hrála, když nám otevřel a potom taky ve chvíli, kdy mě poprvé políbil, ale to se stalo o týden později.
Na tvář mi při vzpomínce vyklouzne slza a já ji naštvaně setřu rukou. Z kapsy džínsů vyštrachám kapesník a tiše se vysmrkám, nechci, aby naši nebo Ema věděli, že brečím, jenom by se hloupě vyptávali a je brzy něco vysvětlovat, protože já se s tím ještě tak úplně nevyrovnala.
Věděla jsem od samého počátku, že náš vztah bude trvat jenom ty dva měsíce, protože vzdálenost mezi námi je obrovská, a tak zůstaneme pouze dobrými přáteli, kteří spolu jednoho nezapomenutelného léta chodili.
Zamrkám a narovnám se na sedadle za řidičem, abych si mohla lépe přečíst ceduli, na níž je černým konstruovaným písmem napsán název vesnice. Ano, je to vesnice, dokonce v ní bydlí sestřenice Monika s rodiči, ale jaksi nechápu, proč jedeme z letiště přímo sem.
"Em?" zašeptám a nakloním se k ní. "Co děláme tady?"
"Mami, Alex vyzvídá!" oznámí a zachichotá se.
Udělám na ni ošklivý obličej a pohled zabodnu do opěrky před sebou, obočí stažené, jak usilovně se snažím přijít na důvod naší návštěvy tady. Když mineme dům, v němž bydlí část rodiny, ke které mám citově celkem blízko, moje obočí se stáhne ještě víc.
Taťka zastaví před bledě modrým domem, který jsme už tolikrát obhlíželi a dokonce i zevnitř. Rodiče kdysi dávno přemýšleli o koupi domu a jako nejlepší místo jim samozřejmě přišla Lhota, před rokem a půl se uvolnil tenhle a naši propadli šílenství. Plánovalo se, počítalo a nakonec padlo rozhodnutí, že se kupovat nebude, jelikož bychom ho musely splácet ještě já a Ema.
Všichni tři vystoupí a mamka mě pobídne: "No tak, vystup si! Tohle je to překvapení!" usmívá se na mě mile.
"To by mě opravdu nenapadlo," podotknu jízlivě a divím se, že nezaslechnu obvyklou poznámku o své drzosti.
Všichni tři se po sobě podívají s všeříkajícími výrazy, zdá se, že přesně tohle čekali.
"Co tady děláme? Už zase přemýšlíte o tom, že ho koupíte? Vždyť jste tuhle možnost zavrhli!"
"Nebudeme to řešit tady! Pojďte dovnitř," vyzve nás taťka.
Zaskřípu zubama a jdu jako poslední. Nijak mě nepřekvapí, když zahlédnu v chodbě jednu ze svých bund na chladnější letní dny, jež jsem si do Anglie nevzala. Mikinu, kterou jsem si musela kvůli horku sundat, odhodím na botník.
Dovedou mě až do obývacího pokoje zařízeného podobně jako v našem pražském bytě, ovšem tenhle je daleko větší a tak u zdi proti dveřím stojí knihovna prozatím zaplněna jenom z poloviny. Při pohledu na ni se zarazím, ale rychle se vzpamatuji z ohromení, překonám těch pár kroků, jež mě dělí od mého oblíbeného křesla a pohodlně se v něm usadím.
Rodiče se naskládají na pohovku a Ema mezi ně.
"Víš, my tenhle dům už koupili," začne opatrně mamka.
Našpulím pusu a povytáhnu obočí. Tohle mi snad ani nemusí říkat. To vidím!
"Nějaké peníze nám dali babička s dědou, něco jsme našetřili a ten zbytek pokryla celkem výhodná hypotéka," objasní mi taťka.
"Výhodná hypotéka? To existuje?"
Mamka se usměje. "Řekněme, že teď se vyplatí víc než předtím."
"Aha," hlesnu a tím je pro mě v podstatě debata na téma hypotéka a dům u konce, ovšem zajímá mě spousta dalších věcí. "A když teď bydlíme tady...ehm...můžu pořád chodit na gympl do Prahy nebo musím tam, kam chodí Monča?" z mého hlasu musí jasně slyšet, jak se bojím.
Dospělí se na sebe podívají a mně je odpověď jasná dřív, než mi taťka oznámí: "No, budeš chodit do třídy s Monikou."
"Ne!" zavrtím odmítavě hlavou. "Nikdy! Mám se vzdát všech svých kamarádů? Vždyť bych mohla dojíždět nebo být na intru!" snažím se jim předložit všechny možné varianty, podle mého názoru výhodné, pro mě tedy rozhodně.
"To bys bohužel nemohla," zamítne okamžitě můj návrh hlava rodiny.
Zamračím se. "Proč? Já vím, že se teď chovám jako sobec a mrzí mě to, ale já nechci měnit školu, ztratit kamarádky a hledat si nové!"
"Zlato, vždyť přece nikoho neztrácíš! Můžeš za nima jezdit nebo oni za tebou, jen se uvidíte méně," uklidňuje mě mamka.
Podívám se z jednoho na druhého. "Fajn!" odseknu, zvednu se a chci zamířit do svého pokoje, jenže ve dveřích se zastavím a přes rameno houknu: "Kde mám pokoj?" Ani se nedivím, když se začnou smát.
Za několik minut jsem konečně v bezpečí jednoho z pokojů v horním patře a, i když bych to zatím nepřiznala, líbí se mi. Je vymalovaný mou oblíbenou modrou barvou, jež je o odstín nebo dva světlejší než fasáda domu. Mám vlastní balkón, o čemž jsem si v paneláku mohla nechat leda zdát. Tedy on tam byl, ale z obýváku a to nebylo to pravé ořechové. Naši mi pořídili i novou postel. Samozřejmě, je modrá, ale obrovská. Už pár let si přeju letiště. Jistě, stačí mi i postel pro jednoho, ale čím jsem starší, tím větší jsou mé nároky a mně se jednoduše tyhle postele děsně líbí.
Právě na ní na břiše ležím a zírám do obrazovky notebooku, když někdo zaklepe. "Dále!" řeknu neochotně a v rychlosti dopíšu dlouhý mail Jasonovi, v němž jsem mu popsala, jaký byl let a neopomněla jsem na svůj nový domov.
"Alex, posílá mě mamka. Právě volala babička a ptala se, jestli by jsme nechtěly přijít."
"Hmmm. A co já s tím?" zeptám se nepřítomně, jelikož mi právě na ICQ přišla zpráva od Míši, mé nejlepší kamarádky.
"No, máme přijít obě. Babi s dědou tě chtějí vidět! A navíc tam na tebe čeká dárek k narozeninám," dokončí hlasem, který jasně říká, že se mám na co těšit.
Povzdechnu si, odepíšu Míše, že musím jít navštívit prarodiče a vrátím se neznámo kdy, takže si napíšeme až jindy, načež vypnu a zavřu všechny programy jakožto i celý počítač.

"Ahoj babi, ahoj dědo," pozdravím je hned, když se objeví v chodbičce, zatímco si zouvám boty, usměju se a oba je obejmu.
"Nevyrostla jsi, Sašenko?" ptá se děda s širokým úsměvem na tváři.
Nemám ráda oslovení Sašenko, ale u babičky s dědou to blahosklonně přehlížím. "Dědo, já už nerostu," zasměju se a jdu za nimi do kuchyně s Emou v patách.
Zarazím se ve dveřích, protože je u jejich jídelního stolu narváno. Jsou tam všichni, mamka, taťka, mamčina sestra Iva, její druhý manžel Martin a sestřenice Monika se svým přítelem Danielem, zvaným Dany.
Ema se protáhne kolem mě a pozoruje, jak se všichni seřadí do fronty, aby mi mohli opožděně, avšak osobně popřát k osmnáctým narozeninám, které jsem oslavila patnáctého srpna.
Dostanu všechno, co jsem si přála i něco navíc, jelikož toho nebylo zase tolik. Všichni se mě velice nenápadně vyptávali pomocí mailů, co bych si přála a já jim stejně nenápadně odpovídala.
Rodiče mi darují můj oblíbený parfém, s nímž jsem v Anglii docela pohla, v krabičce, jež má tvar labutě, kterou dostanu od tety s Martinem najdu náramek z bílého zlata, sestřenka s Danym mě obdarují knížkou, jíž jsem si u taťkovy sestry krátila dlouhou chvíli, avšak pouze anglickým originálem, babička s dědou mi dají peníze, ať prý si koupím, co chci a dort.
Babička dělá každý rok speciálně pro mě oříškové srdce s bílou polevou a růžovými růžičkami z marcipánu, které letos nahradily lilie.
Oslava skončí brzy, jelikož zítra je poslední den prázdnin a nic se nemá přehánět, beztak jsem skoro celou dobu jenom mluvila o uplynulých dvou měsících, neřekla jsem jim ale zdaleka všechny detaily.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 onlinekniha onlinekniha | Web | 19. prosince 2010 v 11:12 | Reagovat

Ahoj, přečetla jsem si tvou povídku a koukám, že píšeš dobře. Mohla by jsi mi prosím zkritizovat také mou povídku. Já se snažím psát knihu, ale ještě mám hodně, co zlepšovat, a potřebovala bych vědět, kde dělám chyby. Děkuju moc, když navštívíš můj blog.

2 Tereza Matoušková Tereza Matoušková | E-mail | Web | 19. května 2011 v 22:49 | Reagovat

Osobně se přiznám, že tohle není můj šálek kávy. Přesto musím konstatovat, že umíš solidně vyprávět a zajímavě popisovat i události běžného dne. Já osobně bych text trochu proškrtala, čtenář přece jenom nemusí vědět každou podrobnost z Alexina života.
Jinak se mi líbí české reálie. :-)

3 Trish Trish | Web | 25. května 2011 v 7:40 | Reagovat

Pekný príbeh, určite si prečítam aj ďalšie časti... :)
Písanie ti naozaj ide.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama