1.-10.díl

6. listopadu 2010 v 22:00 | Hopísek |  Začalo to snem...
avatar
nechce se mi ukládat každý díl této povídky, která měla být původně jednorázovkou, tak ji sem dám po více dílech...


Hope šla svou obvyklou cestou domů a s napětím čekala, co na ni ti dva rarachové, její bráškové, zase vymysleli.
Pokaždé když šla ze sboru domů, jí něco provedli. Jednou na ni číhali v křoví a vylekali ji, podruhé na ni zase vylili z okna vodu a podobné hlouposti. Ale už byla u vchodových dveří do domu a pořád nic. Bylo to divné!
Napadlo ji,že určitě něco provedli s jejím pokojem. Ale když vešla do svého pokoje ničeho si nevšimla. Ovšem po té, co si lehla na postel to uviděla. Starý škrpál. Usmála se, vstala a došla k němu.Byl tam vzkaz. Když se ho dotkneš nejpozději v 15:15, dostaneš se do Bradavic!!! V záhlaví vzkazu bylo její jméno a adresa.
Obrátila oči v sloup. To je jim podobné! To mají z jejich knih o Harrym, každou chvíli jí je berou a hledají inspiraci k dalším kouskům, kdyby si mohli vybrat, tak by chtěli být Fred a George. Ale i přesto, že tomu nevěřila, se podívala na hodinky. Ještě zbývalo 30 vteřin. No co, aspoň udělá něco pro jejich pobavení a dotkla se škrpálu. Ten se přesně v 15:15 vznesl a unášel ji otevřeným oknem kamsi pryč.
Když měla konečně pevnou půdu pod nohama, zjistila, že není doma, ale u nějaké vesnice, kterou určitě někde viděla,jenže si nemohla vzpomenout kde.
Došla do vesnice a najednou jí došlo, kde je. Byla v Prasinkách!
To není možné, říkala si. Ale bylo to tak. Takže dopis nelhal.
Jenže Hope nevěděla, co má dělat, kam má jít.
Rozhodla se tedy, že půjde do Bradavic. Ostatně tam ji dopis posílat, ne? DOPIS! Kam ho jen dala? Sáhla si do kapsy u kalhot. Byl tam. Oddychla si, možná by jí bez něj nevěřili.
Zeptala se prvního kouzelníka, kterého zahlédla, na cestu a vyšla.
Po chvíli se dostala do Bradavic.Vlastně k hlavní bráně, jenže ta byla zavřená. Co teď?
Najednou se na druhé straně brány objevil Brumbál. (Moment, nemá být mrtvý?) Hope ho pozdravila a ukázala mu vzkaz. Brumbál pokýval hlavou a otevřel hlavní bránu. Vešla na pozemky Bradavic. Brumbál ji vyzval, aby ho následovala. Šla tedy za ním, protože nevěděla, co jiného má dělat.
Dovedl ji do kabinetu profesorky McGonagallové, představil ji a odešel.
Profesorka si ji pozorně prohlédla, dala jí pár otázek, na které Hope po pravdě odpověděla, a odvedla ji do Nebelvírské společenské místnosti, kde ji svěřila do péče Rose Weasleyové. Hope na ni vytřeštila oči, v tom se ozvalo protivné pípání, které nešlo zastavit, ale zdálo se, že Rose ho neslyší.
Hope se s trhnutím probudila a zaklapla budík. Znovu zavřela oči a pomyslela si, že jí už opravdu hrabe, měla by ty knížky přestat číst pořád dokola. Posadila se na posteli a pořád nemohla uvěřit tomu, že to byl pouho pouhý sen. Ten sen byl tak živý!
Podívala se na místo, kde ve snu byl škrpál a nestačila se divit. On tam vážně byl a u něj se něco bělelo…
oddělovač
Hope na škrpál zírala s otevřenou pusou. Panebože, to se jí určitě zase jenom zdá.
Vešla tedy do pokoje svých bratrů a poprosila je, aby ji štípli. Jelikož to docela bolelo, její bráškové se ve štípání vyžívali, usoudila, že se jí to nezdá.
Vrátila se do svého pokoje. Sehla se pro vzkaz u škrpálu. Stálo na něm to stejné, co ve snu. Potřásla hlavou a rozhodla se, že se půjde zeptat rodičů.
Vešla do kuchyně, kde rodiče právě snídali. Sedla si k nim, aby se jich na to zeptala. Odsunula svou snídani, maminka jí pokaždé snídani připravila, i když věděla, že Hope během školního roku nikdy nesnídá, podívala se z jednoho na druhého a podala jim dopis. Rodiče se nejprve podívali na dopis, pak jeden na druhého a potom upřeli pohled na Hope.
"My o tom víme," řekla jí maminka.
"Ale co to má znamenat? Vždyť to nemůže být pravda."
"Hope, je to pravda. Včera tady byl profesor Brumbál a vše nám vysvětlil."
"On je přece mrtvý. Jak vám mohl něco vysvětlit? Kdyby to byla pravda musela bych včera odjet vlakem, ne?"
"No, víš, oni k nám zapomněli poslat někoho, kdo by nám to vysvětlil, takže k nám nemohli ani poslat sovu s dopisem, a proto musíš použít přenášedlo" snažil se jí vysvětlit tatínek.
"Já to nechápu! Jak mohli zapomenout?" Hope se mračila.
"To nevíme," řekli oba najednou.
"Ale co moje mudlovská škola, moji kamarádi a můj sbor?"
"To už je zařízeno."
"Dnes nepůjdeš do školy. Musíme ti koupit v Příčné ulici pomůcky,zvíře, hábit a hůlku. Kolem poledne pro tvé věci někdo přijde a ty odpoledne použiješ přenášedlo."
Hope si povzdechla, co jiného má dělat? Odešla do svého pokoje, posadila se na židli, dívala se z okna a přemýšlela. O snu, o tom, co se stalo a o tom, co ji čekalo. Pravdou bylo, že se začínala těšit…
oddělovač
V deset hodin pro Hope přišla maminka a řekla jí, že za půl hodiny má být dole a pojedou nakupovat potřebné věci do Příčné ulice.
Hope se oblékla a už za deset minut byla v kuchyni a dívala se, jak tatínek bere klíče od auta.
Všichni tři se naskládali do auta a jeli.
Než v Příčné ulici nakoupili vše, co potřebovala, vlastně i to, co nepotřebovala, byla jedna hodina. Pospíchali domů, protože měli přijít pro ten Hopein kufr. Pět minut po tom, co přijeli domů přišli pro její kufr.
Naobědvala se a zavřela se ve svém pokoji. Opět přemýšlela.
Na jejím digitálním budíku zrovna svítil údaj 15:00, když někdo zaklepal. Byli to její rodiče. Posadili se k ní na postel, každý z jedné strany, a objali ji.
"Hope, víme, jak se cítíš," řekla jí maminka.
"Jak to můžete vědět? Vy jste nikdy nemuseli odjet do školy, kde nikoho neznáte."
Rodiče se na sebe podívali a tatínek řekl: "Pleteš se. My jsme také kdysi dostali svůj dopis."
"Cože? Ale vždyť nečarujete."
"To je pravda, ale umíme to." Tatínek vytáhl hůlku a vyčaroval patrona.
Hope se nevzmohla na jediné slovo, jen udiveně zírala.
"Víš, broučku, patříme k tak zvaným zamlčeným kouzelníkům. Když Harry nastupoval do školy, tak celý kouzelnický svět věděl, že se ho Voldemort pokusí znovu zabít a naši rodiče nás odmítli pustit do Bradavic. Nebyli jsme jediní. Když pak Voldemort zemřel, tak ministerstvo uspořádalo kurz pro zamlčené kouzelníky, šli jsme tam, ale nechtěli jsme kouzlit, nechtěli jsme, aby jste tím trpěli."
Hope zírala na tatínka s otevřenou pusou. Pomalu si v hlavě pře hrávala, co jí právě řekl. Ale proč ten dopis přišel tak divným způsobem?
Jako by jí dokázala číst myšlenky, řekla jí maminka: "Hope, nechtěli jsme, abys nastoupila do Bradavic."
"Proč?"
"Věděli jsme, že nebudeš chtít odjet. Ale včera jsme se rozhodli, že ti nebudeme bránit. Tak jsme se sešli s Brumbálem, navštívili jsme ho v Bradavicích"
"Brumbál je mrtvý!"
"Myslíme Brumbálova syna."
"Aha."
"Myslím, že už bys měla jít. Za chvíli přenášedlo odletí."
"Budete mi psát?"
"To víš, že budeme. Máme tě rádi," řekli jí oba najednou.
"Já vím. Já vás mám taky ráda."
Hope došla k přenášedlu. Poslední pohled, poslední zamávání, poslední vzdušný polibek a už se vznášela oknem ven…
oddělovač
Hope dopadla obličejem k zemi. Pomalu se zvedla na kolena a sáhla si na čelo. Au, bude tam mít bouli. Zaslechla kroky, vypadalo to, že jí někdo spěchá naproti. Zvedla hlavu a opravdu, právě k ní přicházela profesorka McGonagallová.
Pomohla Hope na nohy, namířila jí hůlkou na čelo a boule rázem zmizela.
"Už jsem se bála, že to nestihnu, slečno Honey," řekla profesorka McGonagallová.
Hope se nejistě usmála. Měla strach. Ani nevěděla z čeho víc, jestli ze školy jako takové, spolužáků nebo profesorů. Později si ani nemohla vzpomenout kudy vedla cesta.
Když vešla do vstupní haly, tak si připadala jako mimozemšťan. Zdálo se jí jako kdyby všichni, co tam v tu chvíli byli zmlkli a sledovali jen ji. Necítila se proto dobře, nebyla ráda středem pozornosti. Byla samotář.
Profesorka, jako kdyby to neviděla, vedla Hope do svého kabinetu, kde ji posadila na židli a dala jí na hlavu Moudrý klobouk. Ten po chvíli ticha řekl: "Nebelvír."
Profesorka se spokojeně usmála. Věděla od první chvíle, co Hope uviděla, že bude v Nebelvíru.
"Pojďte, prosím se mnou."
Odvedla ji do ředitelny, kde se poprvé setkala s Brumbálem juniorem. Vypadal úplně stejně jako jeho otec, akorát byl mladší a tudíž měl méně bílých vlasů.
Když Brumbál řekl Hope vše, co by měla vědět, řekl profesorce McGonagallové, aby ji odvedla do Nebelvírské společenské místnosti.
Profesorka sdělila Hope heslo, odvedla ji do společenské místnosti a tam ji představila Rose Weasleyové a Albusi Potterovi. Hope se s nimi pozdravila. Poděkovala a rozloučila se s profesorkou, která vzápětí opustila Nebelvírskou věž.
Rose odvedla Hope do jejich ložnice, kde se Hope zhroutila na postel a rozplakala se. Vůbec nevěděla, co se to s ní děje. Stýskalo se jí. Po mamince, tatínkovi a, ač je to neuvěřitelné, stýskalo se jí i po brášcích. Jak to tady vydrží do Vánoc to netušila.
Když Rose viděla, jak se Hope rozplakala, přisedla si k ní na postel a objala ji. Nevěděla, jak jinak ji utišit. Ale věřila, že budou kamarádky, znala celý její příběh.
Hope přestala plakat asi až po hodině. A to už museli na večeři…
oddělovač
Hope vešla v doprovodu Rose a Albuse do Velké síně, kde už byli všichni profesoři, včetně ředitele.
Hope byla nervózní. Posadila se mezi Rose a Albuse. Před nimi se objevila všechna možná jídla.
Jakmile dojedli zvedli se k odchodu, byli už skoro na schodech, když do Hope vrazil blonďatý chlapec se špičatou bradou hrozně podobný svému otci. Jelikož Hope znala příběhy o Harrym, ihned věděla, kdože to do ní vrazil. (Věřím,že vy to víte taky, milí čtenáři.) Chlapec se omluvil a pokračoval dál ve své cestě. Hope byla mile překvapena, protože by do něj nikdy neřekla, že by se omluvil. Myslela si, že bude jako jeho otec. Jak je vidět zmílila se.
Kvůli tomuto incidentu nemohla později večer vůbec usnout. Když konečně usnula bylo dost pozdě. Ráno podle toho taky vypadala. Byla unavená a nechtělo se jí vstávat.
Při snídani se rozhlížela po Velké síni dokud ho nespatřila. Seděl na opačném konci Velké síně a bavil se s kamarády, viděla ho z profilu. Když ucítil její pohled na své tváři, tak se otočil, jejich pohledy se střetly a oni se na sebe usmáli.
Po snídani se vydali na Hopeinu první hodinu Přeměňování. Profesorka McGonagallová donutila Hope, aby se celé třídě představila. Hope nerada mluvila před hodně lidmi, protože ji vždy nějak zesměšnili a ona se toho bála. Nedalo se nic dělat, musela to překonat. Všichni na ni zírali. Hope zavřela oči a představila se, byla ráda, že se jí nikdo nesmál. Vždy, když byla nervózní zavírala oči a představovala si třeba, že je na louce a kolem ní poletují motýli. Pomáhalo to spolehlivě a za každé situace.
Hope se po hodině svěřila Rose s tím, jak byla nervózní a co si představila, aby se vůbec dokázala představit. Svěřila se jí také s tím, že byla mile překvapena, když se jí nikdo nesmál. Rose řekla Hope, že kdyby se jí někdo smál, tak by mu profesorka strhla body a že už se to také několikrát stalo.
Hope v klidu a bez nervozity "přežila" zbytek vyučování…
oddělovač
Protože dostali domácí úkol šla Hope s Rose a Albusem do knihovny, aby našla potřebné materiály.
V knihovně víc než hodinu pracovali na úkolu. Už ho měli skoro hotový, když Hope narazila na stránku Denního Věštce, která byla vložena do jedné z knih, ve které hledali. Kdyby na tom nebyla fotka Brumbála, McGonagallové a nějakého dítěte a nad fotkou by nebyl titulek Románek v Bradavicích nezůstal bez následků! asi by si ho ani nevšimla.
V článku pod fotografií stálo:
Před rokem jsme Vás informovali o tom, že profesor Albus Brumbál a profesorka Minerva McGonagallová spolu mají poměr.
Ale dnes přinášíme velice zajímavou zprávu. Jak se totiž ukázalo nezůstal jejich románek bez následků.
Před pěti měsíci se jim totiž narodil syn, kterého pojmenovali Albus Brumbál junior!
Jistě se ptáte, jak se jim to podařilo utajit. Dostali jsme informaci, že to nevěděl ani nikdo z Bradavic, jelikož profesorka McGonagallová dala těsně po prozrazení vztahu mezi ní a Brumbálem výpověď. Ale teď je opět zpět a dokonce se jí dostalo povýšení, nejspíš proto, že se ředitelem Školy čar a kouzel v Bradavicích stal Albus Brumbál.
Dala to přečíst Rose a Albusovi, kterým to vyrazilo dech stejně jako jí.
Když pak listovala knihou dál narazila na další článek:
Albus Brumbál junior jde ve šlépějích svého otce!
Dnes byl jmenován nový ředitel Školy čar a kouzel v Bradavicích a jak se ukázalo Spekulace, že by se jím mohl stát Brumbál junior se neukázaly jako liché.
Tady je část rozhovoru profesorky McGonagallové s naší reportérkou:
reportérka (dále jen r.) : "Jak jste spokojená s výběrem nového ředitele?"
profesorka (dále jen p.) : "Je to skvělé."
r.: "Budete novému řediteli tykat, jako jste tykala jeho otci?"
p.: "Samozřejmě, že ne! Proč se mě na to ptáte?"
r.: "Dnešní generace to určitě neví, ale my starší víme, že je to i váš syn nebo to snad chcete popřít?"
p.: "Já nic nepopírám, ale vy jste si dovolila a ž příliš!"
A s těmito slovy vyprovodila naši reportérku ze školních pozemků.
Hope dali i tento článek přečíst svým přátelům. Všichni mlčeli a bylo vidět, jak jim dochází všechny souvislosti…
oddělovač
Vyšli z knihovny a vydali se chodbou ke schodišti, které vedlo do nebelvírské věže, když v tom zahlédli profesorku McGonagallovou, jak jde naproti nim. Hope se lekla tak, že jí vypadly z ruky věci i s těmi listy z Denního Věštce.
Hope se sklonila pro věci, nechtěla, aby profesorka viděla články z Věštce, které objevili v knihovně, ale bylo pozdě. Ještě než Hope stačila články schovat zahlédla je profesorka, sklonila se pro ně a podívala se na Hope, Rose a Albuse.
Hope se nadechla a chtěla to profesorce vysvětlit, ale ta ji předběhla a zeptal se: "Kde jste to našli?" Visela očima na Hope.
"Paní profesorko, bylo to v knize, kde jsme hledali informace k domácímu úkolu. Chtěli jsme to ve Společenské místnosti spálit, aby to nikdo nenašel." Hope se tvářila zdrceně a když se jí do očí nahrnuli slzy, protože se bála, že jí neuvěří a bude potrestána, sklonila hlavu a dívala se na špičky bot.
Ovšem profesorka se na ni usmála, což bylo nevídané, a řekla: "Já myslím, že se o to postarám sama a děkuji, že jste mi chtěli pomoct. A uděluji Vám každému 5 bodů za pomoc učiteli." S tímto se s nimi rozloučila a pospíchala chodbou dál.
Hope, Rose a Albus na sebe zírali a nebyli schopni slova.
Když byli ve Společenské místnosti, našli si volný stůl v rohu a rozložili si na něm pergameny se zápisky z knihovny a pustili se do úkolu, aby mu dali nějakou formu.
Pracovali do deseti hodin a i potom,co skončili Hope stále nebyla spokojena (vždy chtěla být ve všem nejlepší), ale musela jít spát. Před usnutím ještě napsala dopis a pak si dlouho šeptem, aby nevzbudily ostatní, povídala s Rose. Takže než usnuly věděly o sobě a o svých rodinách úplně všechno…
oddělovač
Když se Hope probudila, zjistila, že venku svítí sluníčko a usmála se. Milovala podzimní slunce. Zabloudila pohledem k Rose, která zrovna zívala a říkala: "Mně se nechce vstávat."
Hope se zasmála a řekla: "Prosím tě, vždyť je teprve středa, třetí den školy a tobě už se nechce vstávat? To snad ani není možné."
"Dneska je středa?" tajemně se usmála Rose.
"No. Proč?"
"Protože, milá Hope, dnes má dorazit nový učitel Obrany proti černé magii. Víš?"
"Jo, aha. Už si vzpomínám, že jsem něco takového zaslechla" řekla Hope, která právě bojovala s knoflíčky na halence a Rose se jí smála.
Když Hope zapnula poslední knoflíček, zamračila se na Rose: "Hele, nesměj se mi, tohle vůbec není vtipný." Ale to už se smála spolu s ní.
Za čtvrt hodiny už scházeli po schodišti do společenské místnosti, kde na ně čekal Albus.
Společně se vydali do Velké síně na snídani. Posadili se ke stolu a čekali až přijde zbytek hradu. Jakmile přišel poslední student a posadil se, ozvalo se zacinkání a všichni se podívali na ředitele.
"Než se pustíte do snídaně, chtěl bych vám představit nového profesora Obrany proti černé magii." Ze dveří za profesorským stolem vyšel muž, který vypadal skoro stejně, jako když chodil do Bradavic před 19 lety.
Hope samým překvapením klesla brada.
Podívala se na Albuse a Rose, ale ti nevypadali, že by je to překvapilo či ohromilo.
Profesor Brumbál začal znovu mluvit, tak se Hope otočila zpět.
"Myslím si, že není nutné ho nějak sáhodlouze představovat, protože ho už všichni určitě znáte, ale jelikož jsou zde i děti zamlčených kouzelníků," při těchto slovech se významně podíval na Hope, "kteří neměli tolik příležitostí se o něm něco dozvědět, tak vám pouze řeknu jeho jméno a on se vám pak představí každé třídě zvlášť při první hodině." Profesor se zhluboka nadechl a pronesl: " Takže nový profesor se jmenuje Harry Potter."
Jakmile to dořekl ozval se ohlušující potlesk, který trval bezmála pět minut. A pak už se na stolech začala objevovat snídaně.
Po snídani se Hope, Rose a Albus vydali do učebny, kde měla probíhat jejich dnešní první hodina. Tou hodinou byla právě Obrana proti černé magii.
Když přišli na hodinu Hope s Rose si sedli do první lavice a Albus se posadil za ně.
"Hope, stalo se něco?" zajímali se kamarádi, protože Hope od chvíle, kdy ředitel představil Harryho jako profesora, nepromluvila.
"Nic se nestalo," řekla nepřesvědčivě.
Rose se nadechovala k další otázce, ale v tom vstoupil do třídy její strýc a profesor v jedné osobě…
oddělovač
Harry se postavil před třídu, usmál se a řekl: "Dobrý den, představovat se nebudu, protože mě představil pan ředitel při snídani. Řeknu vám pouze něco málo k pravidlům na mých hodinách a jak bude výuka probíhat. Takže dávám přednost praktické výuce, neříkám, že nebudete potřebovat učebnice, ale to, co se naučíme nebudeme probírat pouze teoreticky. Chápete mě všichni?"
Všichni přikývli a tak Harry pokračoval: "A nyní pravidla. Teď mě žádná nenapadají, takže si je řekneme časem," usmál se. "Má někdo nějaké dotazy k tomu, co jsme si tady řekli?"
Rozhlédl se po třídě a když viděl, že se nikdo nehlásí, prohlásit: "Dnes se ještě učit nebudeme a jelikož máme asi půl hodiny čas, tak si můžete mezi sebou povídat, něco hrát nebo se mě ptát na co chcete a já, pokud budu znát odpověď, vám rád odpovím."
Po tomhle se začal na Harryho snášet jeden dotaz za druhým. někteří se začali šeptem bavit mezi sebou.
Rose se podívala na Hope a znovu se jí zeptala: "Hope, stalo se něco?"
"Nic se nestalo. Proč se mě na to pořád ptáš?" podívala se smutně na Rose.
"Protože vidím, že se něco děje. Od snídaně jsi toho moc nenamluvila a mě by zajímal důvod," zvedla obočí a tázavě se zadívala na Hope.
Ta si povzdechla a řekla: "Rose, proč jsi mi nic neřekla?"
"Cože? O čem jsem Ti měla říct?"
"O tom, že tvůj strýc bude profesor obrany proti černé magii. Všichni to věděli jenom já ne," Hope nebyla ani tak naštvaná jako smutná, že jí to neřekla, myslela si, že jsou kamarádky.
"Hope, celá škola se to dozvěděla po zařazování. Chtěla jsem, aby to bylo překvapení. Promiň, nechtěla jsem, aby ses na mě naštvala," řekla Rose a čekala, jak Hope zareaguje.
Hope si povzdechla a řekla: "Ale já přece nejsem naštvaná, jenom mě mrzí, že jsi mi nic neřekla. Myslela jsem, že jsme kamarádky."
"Ale vždyť jsme kamarádky. Já už víckrát nic takového neudělám. Slibuji."
Hope se na ni usmála a objala ji. Byla ráda, že tady má takovou kamarádku.
Zazvonilo. Hope, Rose a Albus odcházeli ze třídy jako poslední, když na ně Harry zavolal: "Albusi, Rose počkejte chvíli."
Hope řekla: "Počkám na vás před třídou." Vyšla ze třídy a opřela se o zeď.
"Hope pojď sem taky."
"Provedla jsem něco, pane profesore?"
"Ne, nic. A když jsme sami, tak mi nemusíš říkat pane profesore. Vždyť se známe už dlouho."
Hope se zamračila: "My se známe?"
"Ano, známe. Párkrát jsem u vás byl, ale ty si mě asi nepamatuješ, byla jsi menší a já používal mnoholičný lektvar a jiné jméno. Tvoji rodiče nechtěli riskovat, že bys poznala, že jsem to já, protože by ti ihned došlo, že máš něco společného s kouzelníky."
"Ale já stejně pořád nevím, jak vás můžu znát."
"Já jsem strýček Artie," usmál se.
Hope spadla překvapením brada, pamatovala si na něj. Strýček Artie byl úžasný, ale pak k nim přestal chodit a ona myslela, že už ho nikdy neuvidí a teď se dozvěděla tohle. Podívala se na Albuse a Rose, kteří zářili víc než sluníčko a pak stočila zrak zpět na Harryho, který se stále usmíval. A Hope se mu vrhla kolem krku.
"Myslela jsem, že už tě nikdy neuvidím."
V tom zazvonilo a oni museli pospíchat na další hodinu. Hope měla hned lepší náladu…
oddělovač
Doběhli na famfrpálové hřiště, kde měli hodinu létání, omluvili se madam Hoochové a postavili se ke svým košťatům. Byla to je jejich první hodina létání, měli ji společnou se Zmijozelem, a Hope se na ni těšila. Doufala, že ji to půjde jako strýčkovi Artymu.
Madam Hoochová jim pokynula,aby se postavili ke košťatům levým bokem a řekli hop. Hope, Albus, Rose a Skorpius to řekli ve stejnou chvíli a jejich košťata se ihned vznesla.
Jakmile měli všichni v rukou svá košťata, posadili se na ně, odrazili se nohama, chvíli se vznášeli a pak se snesli na zem. Tohle dělali všichni kromě Hope. Ta myslela na to,že znovu našla strýčka a tak, když se vznášeli, málem spadla z koštěte, ale naštěstí si toho všimla pouze madam Hoochová a ta to naštěstí nijak nekomentovala.
Po hodině si odnesli věci do pokojů a jelikož to byla jejich dnešní poslední hodina rozhodli se, že zajdou k Hagridovi. Teda rozhodli, Rose s Albusem rozhodli a Hope museli donutit, aby šla s nimi.
Došli k Hagridově boudě, zaslechli hlasy a Hope řekla: "Někdo tam je tak nebudeme rušit, já jdu."
Rose ji chytila za rukáv: "Nikam nechoď to je jenom strýček a on je tady kvůli tobě, potřebuje ti něco vysvětlit, že jo, Ale?"
"Jo, přesně," řekl a zabušil na dveře.
Slyšeli šoupání židle a pak už viděli Hagridovu hlavu v okýnku vedle dveří.
"Jo, sou to voni," říkal kamsi do útrob boudy a vzápětí otevřel dveře, "ahoj, poďte dál." Usmál se a když viděl, že Hope váhá řekl ještě: "Mě se nemusíš bát, já ti nic neudělám a navíc tady na tebe někdo čeká."
"Já vím," řekla sotva slyšitelně Hope a vešla do domku. Nebála se Hagrida, ten v ní vzbuzoval úctu, ale rozhovoru, co ji čekal.
Když byla uvnitř, tak ihned spatřila Harryho, který seděl u stolu. Usmál se na ni a zeptal se jí: "Půjdeme si promluvit ven, ano?"
Hope pouze přikývla, protože na víc se nezmohla.
Vydali se podél Temného lesa a Harry začal vyprávět: "Víš, když jsem porazil Voldemorta, tak se ukázalo, že je mnoho zamlčených kouzelníků a jelikož jsem si za to kladl vinu, tak jsem se se všemi chtěl seznámit a poznat je a jejich rodinu osobně. Tvoji rodiče mi přirostli k srdci a tak jsem je chodil s Ginny často navštěvovat a stali se z nás dobří přátelé. Tvoji rodiče se potom seznámili i s Ronem a Hermionou a tak se z nás stala taková "parta". Jezdili jsme na výlety, scházeli se na oslavách a tak. Potom jste se narodili vy, ty, Albus a Rose, v té době to ještě nevadilo, ale když jste začali být starší, tak tvoji rodiče nechtěli riskovat, že by ses dozvěděla o tom, že jsi čarodějka, tak jsem se začal vydávat za strýčka Artyho a postupem času jsem k vám přestal chodit úplně, protože jsi začínala něco tušit."
Hope na něj tázavě pohlédla: "A proč mi to říkáš?"
"Říkám ti to proto, abych se ti omluvil a abys mi ty odpustila. A nemůžeš mi odpustit, pokud neznáš celou pravdu."
"Já ti nemám, co odpouštět, já to chápu," usmála se na něj a objala ho.
Teď si myslíš, že to chápeš, ale není to až tak úplně pravda, pomyslel si Harry…
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Shadowofhope Shadowofhope | Web | 2. srpna 2011 v 13:15 | Reagovat

krása je to super :D :D :D idem cítať dalej :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama